Svět pohádek

Karel Jaromír Erben

SNĚHURKA

Byl jeden sedlák, jménem Ivan, a žena jeho, jménem Marie; byli už staří a neměli žádných dětí, i rmoutili se proto velmi. Jednou v zimě, když mladého sněhu napadlo po kolena, děti venku lepily
z něho bábu a Ivan s Marií dívali se mlčky na ně oknem. Tu se Ivan usmál a povídá: „Pojď, ženo, slepíme si spolu taky bábu.“„A což?“ řekla stará vesele, „pojďme, můžeme si k starosti taky zadovádět.
Ale nač bábu lepit? Slepíme si raději ze sněhu děťátko, když nám pánbůh nedal živého.“ – „Co pravda, to pravda,“ řekl Ivan, vzal čapku a šel se starou na ohradu. A skutečně začali ze sněhu lepit děťátko; udělali tílko, ručičky, nožičky a přidělali nahoře hroudu jako hlavičku. – „Pomáhej pánbůh!“ řekl kdosi, jda mimo. – „Děkujem pěkně!“ odpověděl
Ivan. – „Cožpak to děláte?“ – „Inu, jak vidíš!“ řekl Ivan, „Sněhurku,“ doložila stará i zasmála se. – Potom přidělali nosíček a bradičku, udělali dva důlky pro oči, a sotvaže Ivan taky ještě hubičku vyznamenal, začalo děťátko dýchat a otevřelo pěkné modré očičky, kroutilo hlavičkou jako živé a zatřepalo ručičkama a nožičkama ve sněhu, zrovna jako děťátko v plenkách. – „Ach Ivane, Ivane,“ volala žena plna radosti, „pánbůh nám dal děťátko!“ I začala Sněhurku objímat. A se Sněhurky sloupl se sníh jako skořápka s vajíčka a už byla skutečně živým děvčátkem. „Ach má drahá Sněhurečko!“ volala stará i běžela s ní do světnice. A Sněhurka rostla, ne po dnech, ale po hodinách, a co den byla větší. Sedlák i selka měli z ní radost převelikou; děvčata ze vsi přicházela k nim, strojila ji, rozmlouvala s ní, zpívala jí písně, hrála s ní všelijaké hry, i naučila ji všemu, jak co sama dělala. I vyrostla Sněhurka za tu zimu tak jako třináctileté
děvče a byla velmi čiperná, všemu rozuměla, o všem hovořila; a byla běloučká jako sníh, očka měla jako nezabudky a rusavé vlásky až popás; jen žádného ruměnce neměla v tváři, jako by v ní ani živé krve nebylo. Ale i bez toho byla tak krásná a přitom tak dobrá a ke všem přívětivá,
až srdce nad ní plesalo. „Hleď, Ivane,“ říkávala stará muži svému, „můj srdečný zármutek přece pominul!“ – A Ivan jí říkával: „Netrvá na světě věčně radost a zármutek taky bez konce není.“Minula zima. Slunéčko na nebi začalo hřát, na lukách zazelenala se tráva a v povětří šveholil skřivánek. Už i děvčátka sebrala se pode vsí v chorovod a začala zpívat: „Vesno krásná, na čem jsi přišla, na čem jsi přijela?“ – „Na rozsošce, na brance!“ – A Sněhurka začala být nějak smutná. – „Co je ti, dítě mé?“ říkala stará, „jsi-li churava? Zdali tě někdo uhranul?“ A Sněhurka na to: „Nic mi není, matičko, jsem zdráva.“Roztál poslední sníh, sady i luka oděly se květem, slavík i všeliké ptactvo
začalo zpívat a všecko na. božím světě se rozveselilo. A Sněhurka byla ještě smutnější, vyhýbala se družkám a pořád se před sluncem ukrývala do stínu. Jen když pršelo a za soumraku bývala veselejší, a když jednou přišla bouřka a napadalo krup, měla z toho takovou radost, jako by to byly perly. Ale když pak opět vysvítilo slunce a kroupy rozhřálo, plakala Sněhurka pro ně tak, jako by sama taky se chtěla slzami rozplynout.
Minulo jaro, přišel svatého Jana den. Děvčata ze vsi sbírala se do háje na veselí a stavila se taky pro Sněhurku. „Pusť, pusť taky s námi Sněhurku!“
prosila. Stará bála se ji pustit a Sněhurce samé jaksi se nechtělo s nimi jít; ale odepřít jim toho nemohly.„Jen mi, děvčátka, dejte na Sněhurku pozor,“ domlouvala stará, „však víte, že ji chovám jak oko v hlavě.“ – „Dáme, dáme!“ křičela děvčata vesele,
vzala Sněhurku za ruku a běžela s ní do háje. Tam vily sobě věnečky, vázaly z kvítí kytky i zpívaly své smutnoveselé písně. A Sněhurka byla s nimi pořád. A když zapadlo slunce, složila děvčata z trávy a z drobného roští hranici, zapálila i a postavila se všecka řadou jedna za druhou,
majíc každá na hlavě věneček, a Sněhurku postavila nejzáze. „Dívej se,“ řekla, „jak my poběhnem, a běž taky za námi, pozadu nezůstávej!“ Poté začaly zpívat kupadelní píseň a skákaly jedna po druhé přes oheň. Vtom něco vzadu za nimi zašumělo a žalostně zavzdechlo: „Ach!“ Uleknuty
hleděly jedna na druhou a zpozorovaly, že Sněhurky mezi nimi není. „Snad se nám schovala,“ řekly a rozběhly se ji hledat; volaly, houkaly – ale nikterak ji nemohly najít. „Snad utekla domů,“ řekly potom a běžely do vsi – ale Sněhurky ani ve vsi nebylo. Hledaly ji druhý, třetí den, prohledaly celý háj – ale po Sněhurce nikdež ani památky! Kam se poděla? Snad že ji odvleklo dravé zvíře aneb odnesl loupežný pták?… Nikoli, ale když Sněhurka běžela za družkami a skočila přes oheň, tu nenadále vznesla se vzhůru lehkou parou, svinula se v tenounký obláček i zaletěla do výsosti podnebeské.


Převzato z http://www.narod-sobe.cz/clovek/kultura/literatura
Žádné komentáře
 
Obsah na Svět pohádek