Svět pohádek

Božena Němcová

O zlatém kolovrátku

Jedna chudá vdova měla dvě dcery, dvojčata, která si byla tak podobná, že je bylo těžké od sebe rozeznat. O to rozdílnější byly jejich povahy. Dobrunka byla děvče poslušné, pracovité, milé a rozumné. Naproti tomu Zloboha byla zlá, mstivá, neposlušná, líná a pyšná. Měla zkrátka všechny špatné vlastnosti, které vůbec existují. A přesto ji měla matka raději, a kde mohla, nadržovala jí.
Všechny spolu bydlely v lese, v malé chaloupce. Nebylo to daleko od města, ale přesto sem málokdo přišel. Aby se Zloboha něco naučila, odvedla ji matka do města do služby.
Zatím se Dobrunka musela postarat o domeček. Každé ráno, když podojila kozu a připravila i sobě něco k jídlu, musela uklidit světničku, zamést kuchyň, a neměla-li nic nutnějšího, sedla ke kolovrátku a pilně předla. Její tenounké předivo matka ve městě prodávala. Z výdělku pak nakoupila šaty pro Zlobohu a chudák Dobrunka nikdy nic nedostala.
Přesto ale matku milovala, i když od ní neslyšela žádné laskavé slovo, ani neviděla alespoň milý úsměv. Vždycky dělala bez odmlouvání jen to, co si matka přála.
Jednou se matka chystala do města.
„To ti povím, až budu pryč, ne abys zahálela!" přikazovala Dobrunce, která ji šla kus cesty vyprovodit.
„Víte, matičko, že mě do práce nutit nemusíte. I dneska, až uklidím, budu pilně příst, abyste byla spokojená."
Když matce podala uzlík s předivem, který nesla, vrátila se do chaloupky.
Potom uklidila síň, sednici i kuchyň, zasedla ke kolovrátku a začala příst. Vždycky, když byla sama doma a předla, tak si ráda zpívala. Udělala to i tentokrát. Usadila se a začala jemným hlasem zpívat všechny písničky, které uměla.
Najednou zvenku uslyšela dusot koňských kopyt. Pomyslela si: Kdopak to k nám asi zabloudil? Musím se podívat. Vstala od kolovrátku a malým okénkem se podívala na dvorek, kde uviděla mladého muže slézat z bujného koně. Ten je ale hezký, šeptala si Dobrunka. A jak mu sluší ty kožené šaty a čepice s bílým pérem na černých vlasech! Teď uvazuje koně a jde k nám. Musím se jít podívat, co potřebuje.
Vtom vešel mladý pán do dveří. Tenkrát nebývaly žádné závory a zámky, a přece se nikomu nic neztrácelo.
„Pozdrav tě bůh, děvče!" řekl Dobrunce.
„I vás, pane!" odpověděla Dobrunka. „Co potřebujete?"
„Prosil bych jen o trochu vody, mám velkou žízeň."
„Hned ji přinesu, sedněte si!"
Odběhla, vzala džbánek, vymyla ho a u studánky do něho nabrala vodu a odnesla ji pánovi.
„Ráda bych vám dala něco jiného, ale opravdu mám jen tu vodu."
„To nic, podívej, jak mi chutnala," odpověděl pán a vracel jí prázdný džbánek.
Dobrunka ho uklidila, a ani si nevšimla, že jí zatím pán tajně strčil měšec plný zlaťáků do postele.
„Děkuji ti za vodu. Jestli dovolíš, zítra přijdu zase."
„Udělá-li vám to radost, přijďte."
Pán podal Dobrunce ruku a vyšel na dvorek. Tady se vyšvihl na koně a odejel.
Dobrunka si zase sedla ke kolovrátku, ale pořád myslela na toho pána. Ještě nikdy se jí nitky tak netrhaly jako tentokrát.
Večer přišla matka domů a vyprávěla, co všechno se už Zloboha naučila a jaké je z ní hezké děvče.
Najednou se Dobrunky zeptala: „Neslyšela jsi dnes něco, byl tu prý velký hon?"
„Ach ano, zapomněla jsem vám říct, že se tu dnes zastavil nějaký cizí pán. Poprosil mě jen o trochu vody. Byl pěkně oblečený, v kožených šatech. Víte, jak jsem s vámi jednou byla ve městě, tak stejně tak oblečení tam chodili pánové, ve stejných šatech a s malou chlupatou čepičkou s bílým pérem na hlavě. Na zádech měl kuši, určitě to byl jeden z myslivců. Když se napil, sedl na koně a odejel." Neřekla už ale, že slíbil zítra přijít zase.
Večer Dobrunka připravovala matce postel a najednou vypadl z postele těžký měšec s penězi. Udivená Dobrunka ho zvedla a podala matce.
„Kdo ti dal tolik peněz?"
„Mně nikdo, asi to sem strčil ten pán. Jinak nevím, kdo jiný by to mohl být."
Matka peníze vysypala na stolek. Bylo to samé zlato.
„I propánaboha, tolik peněz!" divila se matka. „To musí být bohatý pán. Asi si všiml, jak jsme chudé, a tak udělal dobrý skutek. Bůh se mu za to odvděčí."
Vzala tedy peníze a schovala je do truhly.
Vždycky, když si Dobrunka večer po práci lehla, hned usnula. Tenhle večer bylo ale všechno jinak. Pořád a pořád před sebou viděla toho pána, a až pozdě v noci se jí teprve podařilo usnout.
Najednou se jí zdálo, že je ve velkém zámku a stala se ženou mocného pána. Tím byl ten pán ze včerejška. Pořádala se právě ohromná hostina se spoustou hostů. Dobrunka s pánem vstali od stolu a šli do krásného pokoje. Pán ji chtěl obejmout, ale najednou mezi ně skočila černá kočka a zaťala Dobrunce drápy do srdce, až jí krev vystříkla na bílé šaty.
Dobrunka vykřikla a probudila se.
„To byl divný sen," řekla si. „Co to asi znamená? Začátek byl tak pěkný, ale ta kočka ho celý zkazila. To asi nebude znamenat nic dobrého."
Tak si sama sobě sen vyložila, vstala a oblékla se. Jindy jí to netrvalo dlouho, ale dnes bylo všechno jiné. Vlasy si spletla a ozdobila červenou pentlí, což dělávala jen ve svátek. Oblékla si skromnou, ale čistou pentlí olemovanou sukni, šněrovačku z damašku a bílou košilku. Když byla hotová, byla radost se na ni podívat. Potom šla za svou prací.
Blížilo se poledne, ale nic jí nešlo od ruky. Pořád hledala, co by kde ještě udělala, aby se mohla z okna podívat, jestli mladý pán náhodou nejede. Když uviděla, že přijíždí, odběhla zpět ke kolovrátku, aby si nemyslel, že na něho čekala.
Pán přijel na dvorek, seskočil z koně a už stál ve světničce. Pozdravil Dobrunku. Její srdíčko tlouklo tak hlasitě, že jí div zpod šněrovačky nevyskočilo. Matka sbírala v lese dříví a Dobrunka byla s pánem v chaloupce sama. Když ho pozdravila a pán se posadil, vrátila se zpátky ke kolovrátku.
„Jak ses vyspala, Dobrunko?" zeptal se mladík a vzal ji za ruku.
„Dobře, pane."
„Copak se ti zdálo?"
„Ach, já měla moc divný sen."
„Vyprávěj mi ho, já umím sny vykládat."
„Vám to právě říct nemůžu."
„Proč?"
„Ale, protože to bylo o vás."
„Právě proto mi to musíš říct."
Tak se spolu chvíli dohadovali, a Dobrunka svůj sen vyprávěla.
„Až na tu kočku," řekl cizinec, „by se ten tvůj sen mohl splnit."
„Jak bych mohla já být takovou paní?"
„Nechceš se stát mou ženou?"
„Pane, nedělejte si ze mne legraci."
„Ne, Dobrunko, to není žert. Myslím to doopravdy a dnes jsem si přišel pro odpověď. Chceš se stát mou ženou?"
Dobrunka se zamyslela a s uzarděním mu podala ruku.
Najednou vstoupila do dveří matka. Mladík ji pozdravil a hned řekl, že miluje Dobrunku, ona jeho taky, a proto by chtěli matčino svolení.
„Mám svůj dům a o ženu se mohu dobře postarat. I vy byste u nás mohla bydlet."
Když to matka uslyšela, hned jim svoje svolení dala.
Pán řekl Dobrunce:
„Jen přeď, má milá, až napředeš na svatební košili, přijdu si pro tebe."
Políbil ji, matce podal ruku, vyskočil na koně a odejel.
Od toho dne byla matka na Dobrunku mnohem milejší. Za ty peníze, co jim mladík dal, koupila matka něco i pro Dobrunku. Ale přesto mnohem víc dostala Zloboha. Dobrunka si toho skoro ani nevšimla, největší radost měla, když seděla u kolovrátku, pilně předla a myslela na svého ženicha.
Čas jí rychle ubíhal a než se nadála, měla napředeno na svatební košili. Její milý přijel v ten samý den, jak i slíbil. Dobrunka mu vyběhla naproti a on ji k sobě přivinul.
„Máš upředeno na košili?" zeptal se jí žertem.
„Mám."
„Můžeš tedy se mnou hned odjet?"
„Proč ten spěch?"
„Nemůžeme jinak, zítra musím odejít do boje, a proto bych byl rád, kdyby ses zatím starala o náš dům, a až se vrátím, tak tam na mne čekala jako moje žena."
„Co tomu ale řekne matka?"
Šli spolu do sednice, kde všechno řekli matce. Ta se zamračila, protože její plán byl úplně jiný, ale co zmohla proti bohatému pánovi.
Když jim požehnala, řekl jí pán: „Vezměte si své věci a přijeďte za Dobrunkou, aby se jí nestýskalo. Ve městě, se ptejte po knížecím zámku a po Dobromilovi. Lidi vám ukážou, kam máte jít."
Poté vzal uplakanou Dobrunku za ruku, posadil si ji před sebe na koně a uháněli k novému domovu.
V knížecím zámku bylo mnoho lidí, kteří se připravovali na boj. Někteří stáli i u vrat a vypadali, jako by na někoho čekali. Najednou uviděli jezdce, před kterým na koni seděla moc pěkná panna.
„Už jede!" křičeli všichni tak, že se to po celém zámku rozléhalo.
Když vjel Dobromil s Dobrunkou do dvora, všichni je vítali a křičeli: „Ať žije naše kněžna, ať žije kníže."
Dobrunka byla jak u vytržení a nevěděla, co si o tom všem má myslet. „Copak jsi, Dobromile, kníže?" ptala se ho. „Ano, vadí ti to?"
„Ne, měla bych tě ráda, ať bys byl čímkoliv, ale proč jsi mě obelhal?"
„Ale já tě neobelhal, vždyť jsem ti slíbil, že se ten tvůj sen splní, jestli si mě vezmeš za muže."
Tenkrát nebylo třeba k přípravě svatby mnoho času. Když se dva měli rádi a rodiče svolili, bylo po všem. A Dobromil Dobrunku lidem jako svoji ženu představil a všichni hned odešli do hodovní síně, kde až do noci jedli a pili. Druhý den se mladý manžel se svou ženou rozloučil a odejel do boje.
Mladá kněžna chodila po zámku jako bludná ovce, raději by se lesem okolo chaloupky procházela a tam čekala na manžela než tady, kde si připadala jako cizí. Ale protože byla moc hodná, brzy si ji všichni lidé velmi oblíbili.
Druhý den poslala pro svou matku. Když přišla, přinesla i malý kolovrátek. Teď už nebude mít dlouhou chvíli. Dobrunka myslela, že matka bude mít radost, jakou paní se stala. Ta se ale jen mračila, protože si tajně přála, aby takové štěstí potkalo spíš Zlobohu než Dobrunku.
Po několika dnech řekla Dobrunce: „Vím, dcero, že ti tvoje sestra mockrát ublížila, ale teď ji to mrzí. Odpusť jí a vezmi ji k sobě."
„Byla bych to ráda udělala hned, ale nevěděla jsem, že by za mnou ráda šla. Chcete-li, půjdeme pro ni."
„Ano, udělej to."
Kněžna poručila zapřáhnout koně. S matkou sedla do kočáru. Když dojely na kraj lesa, obě vystoupily.
Dobrunka přikázala sluhovi, aby na ně počkal, a šla s matkou do chaloupky, kde na ně čekala sestra.
Když byly už blíž u chaloupky, vyběhla Zloboha a objala sestru. Pak ji obě podvodnice vedly do chaloupky. Jen překročily práh, vrhly se na ni a zabily ji.
Zanesly ji do lesa. Oči, nohy a ruce tajně odnesly do zámku, aby něco po Dobrunce alespoň knížeti zůstalo.
Zloboha si oblékla Dobrunčiny šaty a s matkou kočárem odjely do zámku.
Nikdo si ničeho nevšiml, jen se lidem zdálo, že první dny byla jejich paní přece jen trochu jiná.
Zatím ale ubohá Dobrunka nebyla úplně mrtvá. Po několika hodinách se probudila a ucítila, jak ji něčí teplá ruka utírá a do úst jí kape vodu. Neviděla však, kdo to je. Když se na všechno upamatovala, rozzlobila se na svou zlou matku a sestru.
„Mlč a nenaříkej," ozval se hluboký hlas vedle ní, „všechno dobře dopadne."
„Ale jak, vždyť nemám oči, ani ruce, ani nohy. Nikdy už neuvidím jasné slunce, zelený háj a nikdy neobejmu svého muže, ani mu už na košili neupředu. Co jsem vám udělala, moje matko a sestro, že jste mě takhle zohavily?"
Mezitím vyšel stařec, který s ní předtím mluvil, ven z jeskyně a třikrát zavolal. Přiběhl k němu chlapec a ptal se, co potřebuje. Poručil mu, ať na něho počká.
Za chvíli přinesl zlatý kolovrátek a řekl: „S tímhle kolovrátkem půjdeš do města do knížecího zámku. Sedneš si tam, a zeptá-li se někdo, co za něj chceš, řekneš: oči. A nedáš ho nikomu, kdo ti za něj nedá dvě lidské oči."
S takovým rozkazem chlapec odešel. Stařec se vrátil k Dobrunce.
Chlapec šel do města, a tam přímo na zámek. Posadil se s kolovrátkem u vrat právě v době, když se z procházky vracela Zloboha s matkou.
„Podívejte se, matko," zvolala, „to je ale krásný kolovrátek. Na tom bych mohla sama příst. Počkejte, jen se zeptám, co za něj chlapec chce."
Šla tedy blíž a zeptala se, zač jej prodá.
„Za oči, paní."
„Za oči?"
„Ano."
„To je divná věc, Proč právě za oči?"
„Nevím, otec to tak chce. A tak ho nesmím prodat jinak."
Zloboha si kolovrátek pořád prohlížela. Čím víc na něj koukala, tím víc se jí líbil. Najednou si vzpomněla na Dobrunčiny oči.
„Maminko, podívejte, jako kněžna musím mít něco, co nemá každý. Až se kníže vrátí, bude chtít, abych předla. Jen si to představte, jaká to bude krása příst na zlatém kolovrátku. Máme schované oči Dobrunky. Dáme mu je, vždyť nám zůstanou ještě ruce a nohy."
Matka, lehkomyslná stejně jako dcera, souhlasila. Zloboha přinesla oči a vyměnila je za kolovrátek.
Chlapec s očima pospíchal k lesu. Když přišel k jeskyni, dal je starci a odešel.
Ten je vzal a šel s nimi k Dobrunce a zlehka jí je vtlačil do důlků. Ta se najednou rozhlédla. Uviděla starce s bílými vousy až na prsa. Na sobě měl až na zem dlouhé šedé šaty. Jeho příjemnou tvář právě osvítily polední paprsky slunce, které pronikaly úzkým vchodem do jeskyně. Dobrunka měla pocit, jako by před ní stál sám Bůh.
„Jak se ti," řekla, „ty svatý muži, odměním? Kdybych mohla alespoň tvoje ruce políbit!"
„Mlč," přerušil ji stařec, „a v klidu všeho dočkej."
Opět odešel a Dobrunce přinesl na dřevěném talíři dobré ovoce. Postavil vše na její postel z voňavého listí a vystlanou mechem. Vybral červené jahody a jako starostlivá matka jimi krmil Dobrunku. Potom jí dal napít.
Druhý den brzy ráno stál stařec zase před jeskyní a zavolal chlapce.
Když přiběhl, dal mu zlatou přeslici a řekl: „S tou přeslicí zase půjdeš do zámku a posadíš se u vrat. Bude-li se někdo ptát, zač ji prodáváš, řekneš: za nohy. Za nic jiného ji nikomu neprodáš."
Chlapec odešel a stařec se vrátil do jeskyně.
Zloboha stála u okna a viděla, jak se usazuje u vrat. Hned běžela k matce, aby jí to řekla. „Pojďte se podívat, matko, u vrat zase sedí ten chlapec a má překrásnou přeslici."
Šly tedy za ním.
„Zač je ta přeslice?" zeptaly se chlapce.
„Za nohy, paní."
„Za nohy?"
„Ano."
„Řekni mi, na co to tvůj otec potřebuje?"
„To nemohu, protože jsem se otce nikdy nezeptal, proč je to tak nebo tak. Co mi řekne, to udělám. A proto vám tu přeslici mohu dát jen za nohy."
„Poslouchejte, matko, když mám už ten kolovrátek, bylo by dobré k němu mít i tu přeslici. Ještě máme schované Dobrunčiny nohy, co kdybych mu je dala? Zůstanou nám ještě ruce."
„Dělej, jak chceš." odpověděla matka.
Zloboha tedy přinesla zabalené nohy a dala je chlapci za přeslici. Potom s velkou radostí odešla do svých pokojů a chlapec pospíchal k lesu.
Když přišel do jeskyně, dal je starci a odešel.
Ten s nimi pospíchal dovnitř, vzal mast, namazal Dobrunce rány a nohy jí přitlačil. Hned chtěla vyskočit z postele, ale stařec to nedovolil.
„Teď ještě zůstaň v klidu ležet, než budeš úplně zdravá. Pak ti dovolím, abys vstala."
I když nerada, poslechla ho, protože si byla jistá, že to s ní určitě myslí dobře.
Třetí den si poustevník opět zavolal chlapce. Dal mu zlatý kužel a řekl: „Zase ho odnes k zámku, a když se tě budou ptát, zač je, řekni: za ruce. Kdo ti ruce dá, tomu dej kužel."
Když chlapec přišel s kuželem do zámku, přiběhla k němu Zloboha. „Zač je ten kužel, chlapče?" zeptala se.
„Za ruce, paní."
„To je ale divné, že nic neprodáváš za peníze."
„Paní, já dělám jen to, co mi poručí otec."
Teď byla Zloboha v rozpacích. Kužel byl pěkný a ona ho tuze chtěla, aby se měla čím pochlubit. Vadilo jí ale, že by za něj musela dát ruce Dobrunky.
„Řekněte mi matko, je potřeba mít schované něco z Dobrunky, aby mě miloval kníže?"
„Inu," odpověděla matka, „bylo by to lepší, kdyby sis ty ruce nechala. Často jsem slyšela, že to slouží k uchování domácí lásky. Ale pro mě za mě. Dělej, co chceš."
Zloboha se chvíli rozmýšlela, ale potom s důvěrou ve svou krásu, běžela pro ruce, které pak dala chlapci.
Kužel, na kterém se len jemnější než hedvábí a obtočený červenou pentlí leskl, byl z ryzího zlata. Měla z něho velkou radost a šla ho uschovat ke kolovrátku a k přeslici. Matka ale vrtěla hlavou a mrzelo ji dceřino jednání.
Chlapec byl už zpátky. Když předal starci ruce, odešel.
Stařec vzal ruce a odešel k Dobrunce. Stejně jako den předtím jí namazal rány a ruce připevnil k tělu. Jen co rukama Dobrunka mohla pohybovat, nikdo ji na posteli už neudržel. Vyskočila a padla starci k nohám. Ruce mu líbala a děkovala, že pro ni udělal tolik dobrého.
„Tisíckrát vám děkuji, můj dobrodinče," zvolala a radostí plakala. „Nikdy vám to nemohu vrátit, to vím, ale chtějte cokoliv, a i kdyby to bylo sebetěžší, splním vaše přání."
„Nic od tebe nechci," odpověděl stařec a pomalu ji zvedal. „Co jsem pro tebe udělal, udělal bych pro kohokoliv. Je to moje povinnost. Teď tu zůstaň tak dlouho, dokud pro tebe někdo nepřijde. O jídlo se nestarej, to ti pošlu."
Dobrunka mu toho chtěla říct ještě mnohem víc, ale on se jí ztratil před očima. A nikdy už ho neviděla.
Tak Dobrunka vyběhla z jeskyně, aby se zase podívala na svět kolem sebe. Teď teprve pochopila, jaké je to štěstí, když je člověk zdravý.
Vrhla se na zem a líbala ji, tancovala a objímala štíhlé jedle. Potom zase s pláčem ruce rozpínala proti městu, kam by se nejraději hned vydala, ale nezapomněla na starcova slova.
Zatím se v zámku děly divné věci. Pocestní přinesli zprávu, že se kníže navrací z boje. Každý se na svého pána těšil. Chtěli mu také vyprávět o jeho paní, že je teď nějaká jiná, podivná. I Zloboha s matkou měly strach, jak to asi dopadne.
Za několik dní kníže přijel. Zloboha mu radostně běžela vstříc a on ji mile objal. Už se nebála, že by ji poznal.
Připravily se hody, protože s knížetem přijelo i mnoho hostů, kteří si v zámku měli odpočinout. Zloboha, která seděla vedle Dobromila, se na něho nemohla vynadívat. Líbil se jí a ona byla moc ráda, že se jí to všechno tak podařilo.
Když bylo po hostině, zeptal se Dobromil své „ženy":
„Co jsi dělala celou tu dobu, má milá Dobrunko? Určitě jsi pořád předla?"
„Máte pravdu, můj manželi," pravila Zloboha, „ale můj starý kolovrátek se rozbil. Náhodou přišel jeden chlapec a prodával krásný zlatý kolovrátek. Tak jsem si ho koupila."
„Ten mi musíš ukázat," řekl kníže, vzal Zlobohu pod paží a vedl ji ze síně.
Šli spolu do pokoje, kde byl schovaný kolovrátek. Dobromilovi se kolovrátek moc líbil a řekl ženě: „Sedni si, Dobrunko, a zapřeď na něj. Zase bych tě chtěl vidět u přeslice."
Zloboha se nedala dlouho pobízet a honem si sedla ke kolovrátku. Dala nohu na podnožku, aby zatočila kolečkem.
Náhle něco začne v kolovrátku zpívat:
„Nevěř, pane, nevěř jí, ona tebe ošidí, tvou ženou nikdy nebyla, ženu tvou ti zabila."
Zloboha zůstala jako omráčená. Knížete to udivilo a podíval se po pokoji, odkud ta slova přicházejí. Když nic neviděl, poručil Zloboze, aby předla dále. Ta se celá třásla, ale poslechla. Sotva začala příst podruhé, ozval se hlas znovu:
„Nevěř, pane, nevěř jí, ona tebe ošidí, vlastní sestru zabila, v lese ji pochovala."
Velice rozzlobená Zloboha chtěla od kolovrátku odejít. Kníže, který náhle poznal, že ta ustrašená tvář nepatří jeho Dobrunce, ji chytil za ruku. Násilím ji opět posadil a přísným hlasem poručil, aby předla dále. Znovu tedy kolečkem zatočila a potřetí se ozval zpěv:
„Sedni, pane, na vraníka, pospěš, pojed do lesíka, v jeskyni Dobrunka sedí, s touhou naproti ti hledí."
Hned Zlobohu pustil a utíkal z pokoje na dvůr. Ihned chtěl připravit toho nejrychlejšího koně. Chasa, která nevěděla, co se stalo, rychle běžela vyplnit rozkazy svého pána. V mžiku stál připravený kůň na dvoře. Dobromil na něj vyskočil, pobídl ho ostruhami a už uháněl přes hory a doly.
Když kníže dojel do lesa, nevěděl, kde má jeskyni hledat. Jel tedy pořád rovně. Ujel jen kousek a přes cestu mu přeběhla bílá laň. Kůň se lekl, odskočil na pravou stranu a už uháněl přes křoví a houští, až se zastavil pod skálou.
Dobromil seskočil a uvázal koně ke stromu. Chtěl jít Dobrunku hledat jen sám, pěšky. Vylezl na skálu a uviděl mezi stromy něco bílého. Chtěl se podívat, co to může být, a najednou stál před jeskyní.
Vstoupil do ní a uviděl Dobrunku! Začal ji objímat a líbat a dlouho se díval na její tvář. Řekl:
„Kde jsem jen měl oči, že jsem tebe, ty anděli, nerozeznal od tvé ďábelské sestry?"
„Co víš o mé sestře? Kdo ti co řekl?" ptala se Dobrunka, která nic nevěděla o kolovrátku.
Kníže jí všechno vypravoval a pak zase ona jemu pověděla o tom, co se stalo s ní.
„Od té doby," končila své vyprávění, „co stařec zmizel, mi každý den chlapec přinese jídlo."
Pak se spolu posadili do trávy a ona mu na dřevěném talíři přinesla ovoce. Když se najedli, vzali si na památku dřevěný talíř a koflík. Pak odešli ze skály dolů. Dobromil posadil svou pravou ženu před sebe na koně a uháněli spolu k domovu.
Doma na něho už čekali se zprávou, co divného se tam zatím stalo. Pro mladou „kněžnu" i její matku mezitím přilétl černý rarach a do pekelné říše je odnesl. Všichni ale byli zmatení, když viděli, že kníže přijíždí s tou samou paní, která v pekle zmizela. Kníže na nich to ohromné udivení zpozoroval, a proto jim vše hned vysvětlil. A všichni společně ten hrozný trest zlé sestře přáli.
Zlatý kolovrátek zmizel. Dobrunka našla svůj starý a pilně předla na košile pro svého muže. Nikdo v celé zemi neměl tak tenké košile a nebyl tak šťastný jako Dobromil.
Poslední komentáře
04.01.2009 20:57:05: Za tento příspěvek musím poděkovat. Hledala jsem všude asi hodinu text této pohádky a nikde nic. Kdy...
04.01.2009 20:04:29: Za tento příspěvek musím poděkovat. Hledala jsem všude asi hodinu text této pohádky a nikde nic. Kdy...
 
Obsah na Svět pohádek