Svět pohádek

Božena Němcová

O třech zaklených psech

Byl jeden sedlák, ten měl dvě děti, syna a dceru. Každý myslil, že je bohatý, ale mýlili se, neboť když bylo synovi třiadvacet a dceři dvacet let a otec jim zemřel, nezůstalo po něm nic více než tři ovce a trocha dluhů. Matka jim hned z mládí zemřela. Co nyní počít? Peněz nebylo a jíst se chtělo.
„Musím do světa," řekl bratr k sestře, „těch několik grošů, co mám, dám ti na předivo, abys mohla příst, nechceš-li jít k strýci polesnému do služby; ty tři ovce ale vezmu pro sebe a v nejbližším městě je prodám, abych měl přece něco na cestu." Druhý den se rozžehnal se svou sestrou a odešel.
Bylo již podvečer, když přicházel k jednomu městečku. Cítil, že má hlad, i chtěl si trochu odpočinout. Ovce se zatím pásly a on okusoval kůrku, kterou si ráno do kapsy vstrčil. Tu přišel k němu řezník se třemi psy.
„Kampak jdete, mládenče, s těmi ovcemi?" ptal se přívětivě řezník.
„I jdu do světa," odpověděl Vítek (tak se jmenoval ten chasník), „bych si hledal štěstí; po otci nemám nic než ty tři ovce, které chci ve městečku prodat, abych měl něco na cestu."
„To je jiná," řekl řezník, „ale kdybyste právě nechtěl mít peníze v rukou, to bych vám něco jiného poradil!"
„Nu, jen mi to povězte, proč bych něco lepšího nevzal? Copak to je?"
„Abyste mi dal ty ovce, a já vám dám ty psy."
„Nu, to bych si pomohl! Copak bych s těmi žrouty dělal?"
„Jen pomalu, brachu, vždyť ani ještě nevíte, co ti psi umějí. Hleďte, tenhle černý se jmenuje Lámej; pro co ho pošlete, to vám přinese, železo rozláme a padesát mužů v okamžení roztrhá. Ten zrzavý se jmenuje Trhej; železo ovšem neláme, ale všecko vám také přinese a sto mužů roztrhá jako hračku. Ten bílý jmenuje se Pozor a rozumí všemu, co mu řeknete, na všecko dá pozor a všeho si všimne. Nikdy vás ani jeden, ani druhý neopustí, leč byste je poslal přes hranice, odkud se nemohou vrátit dříve, až na tuhle píšťalku zapískáte; potom jsou tu ale hned."
„Totě všecko dobré," řekl Vítek, „ale když mají takové vlastnosti, proč si je raději sám nenecháte?"
„Já je měl potud, pokud jsem je potřeboval. To se změnilo, a tak je chci dopřát vám, protože se mi zdáte být poctivý chlapík. Abyste mi ale uvěřil, zkuste to a pošlete černého psa pro dobrou večeři."
Vítek uposlechl, a Lámej letěl. Netrvalo to ani, co by padesát napočetl, když se vrátil s dobrou večeří. Oba si sedli na mez. Dříve však než se do jídla dali, hodil řezník každému psu kus masa a přikázal Vítkovi, by od každého jídla nejdříve dal jim. Po večeři odevzdal Vítek řezníkovi tři ovce a dostal od něho píšťalku a tři psy. Nato se rozešli, Vítek k domovu, řezník k městu.
Druhého dne, když přišel Vítek domů, zůstala sestra jako omráčena, vidouc ho s takovými velikány vcházet do dveří. „Copak jsi, bratře, rozum pozbyl? Kampak jsi dal ovce? Snad jsi za ně nekoupil ty darmožrouty?"
„Mlč, sestřičko, mlč!" chlácholil ji bratr, „však oni nebudou darmo žrát; hnedle uvidíš, jaká jsou to hodná zvířátka." Nato poručil černému, by se postaral o mouku, a zrzavému, by se postaral o dobrou zvěřinu. Sestra pak musela rozdělat oheň, a prve než se rozhořel, byli tu již zajíci, ptáci a mouka. Tu teprve sestra viděla, že bratrovi křivdila. Bylo po nouzi. Jíst a pít měli dost, ale knížecí obora se prázdnila, nejkrásnější zvěř mizela, a kníže přikázal přísně všem myslivcům, aby škůdce toho vypátrali. Usnesli se tedy myslivci mezi sebou, že budou pilně dávat pozor, kdo tu škodu dělá. Ale nic to neprospělo; dávali pozor, a zvěř se přece ztrácela. Tu jim jeden mládenec poradil, aby vylezli na stromy, tak že budou nejlépe všecko vidět. To udělali. Neseděli dlouho; tu se jako vítr přihnal černý pes, uchvátil jelena za krk, uškrtil ho a pryč odvlekl dříve, než se vzpamatovat mohli myslivci, kteří jinak nemysleli, než že to byl sám zlý duch. Když však pookřáli, styděli se za to a umínili sobě, že budou druhý den dávat lepší pozor.
Než však v chalupě jelena snědli, uběhlo několik dní, ale myslivci přece nepřestali hlídat. Tu přiběhne najednou zrzavý; jak ho myslivci spatří, počnou po něm házet a střílet, ale nastojte! Jemu to neublíží, kulky z něho padají jako hrách ze stěny. Byl ale mezi myslivci jeden z nejsrdnatějších, ten si dodal smělosti a běžel za ním, by se dověděl, komu náleží. I viděl, že běží do chalupy, kde Vítek se sestrou bydlel, a hned to pověděl polesnému. Ten nemeškal dlouho, nýbrž hned pospíšil k Vítkovi a jemu domlouval, že se pán pro tu kradenou zvěř tuze hněvá, že teď půjde zrovna k němu a že mu to všecko poví. „A pak," doložil stařec, „nevím, Vítku, jak to s tebou dopadne; raději vezmi nohy na ramena a utec odtud i se sestrou."
Vítek ho poslechl. Sebrali tedy, co kde měli, a táhli do světa.
Chodili dlouho, chodili po městech, po horách a po lesích; nikde se jim zle nevedlo, protože se psi všude o ně starali. Jednou ale přišli do lesa, kde nebylo ani ptáčka. Bloudili kolik dní a konce nenacházeli. I bylo jim úzko, neboť se museli živit samými kořínky, a třebas by jim byli psi něco přinesli, neměli to kde uvařit. Byla to bída; sestra ledva nohy vlekla a sám Vítek byl umdlen. Tu přišli k jednomu vysokému kopci, a když jej obešli, tu viděli skleněná dvířka, která vedla přímo do něho. Vítek je otevřel a oba jimi vešli. Tu se spatřili jako v nějakém zámku, a proti nim vyšla žena a ptala se jich, co tu chtějí, jak sem přišli, aby se raději hned vrátili, sic že bude po nich veta, neboť tu že není žádného odpuštění.
V té rozhodné chvíli skočil po ní Vítek, rychle ji popadl a hrozil, že ji uškrtí, jestli mu nepoví, kdo to v tom zámku s ní zůstává. A když žena viděla, že tu jde opravdu o život, nechala vyhrůžek a začala se přiznávat. „Já vám všecko upřímně povím, jen mě nechte při živobytí," prosila stará. „Zde v tom kopci se zdržuje půldruhého sta mužů, a jsou to samí loupežníci, a ten nejprvnější mezi nimi umí čarovat; tomu nemůže nikdo nic udělat, on ale usmrtí každého, kdo sem zabloudí."
„Víc jich není než půldruhého sta?" ptal se Vítek.
„Není jich více. Ach, jak bych mohla lhát, vždyť vidím smrt před sebou." Nato musela stará s ním všudy po zámku chodit a všecko mu ukázat. Tu bylo zlata, stříbra, klenotů a zbraně všelikého druhu. I vybral si Vítek slušný a hezký šat a dobrou zbraň; sestru s Pozorem nechal u staré a sám šel naproti loupežníkům.
Kus cesty za kopcem se schoval se svými psy a čekal v houští. Neseděl tam dlouho; tu zaslechl nějaký hřmot, i přikázal psům, by dávali pozor a dobře se drželi. Když byla rota asi dvacet kroků od nich, pustili se milí psi do nich. A věru byla to podívaná! Jako živí čerti počali hafani trhat. Kdo mohl, dal se na útěk. Koho docela neroztrhali, toho Vítek dorazil.
Když byli se vším hotovi, tu si teprv oddechli, a Vítek stokrát v duchu řezníkovi poděkoval. Nato šel domů a stará jim musela dát večeři, kterou měla pro své lidi přistrojenou. I umínil sobě, že ještě několik dní v kopci pobude a pak že půjde zase dále. A proto vždy ráno své psy brával s sebou do lesa, aby nějakou pečeni přinesl a pak aby se ohlédl, jak by nejlépe mohl z lesa vyjít. Chudák ale toho se nenadál, že mu za zády vězí zrada. Neboť se stalo, že psi neroztrhali loupežnického náčelníka, který pomocí kouzel, jak Vítek se psy odešel, tak dalece si pomohl, že vlezl do houští a tam se schoval. Tamodtud dával pozor, až Vítek vyšel ze zámku, a pak se za ním přikradl. Stará se ho ovšem lekla, ale byla plna radosti, neboť myslela, že on jistě toho nezvaného hosta vypudí. Se sestrou jí bylo lehko jednat, tu již měla tak napolo na své straně. Nebylo to však tak lehce, jak se domýšlela.
„Teď mě jen někde schovej," řekl loupežník, „by mne neviděl, až přijde domů, nebo by mě jeho chrti zajisté roztrhali. Musíš ho k tomu přivést, aby ty psy poslal někam daleko, a když pak bude sám, teprv ho mohu zabít."
„Ale jak jste se mohl tak rychle pozdravit, milý pane?" ptala se konečně stará.
„Asi sto kroků odtud na pravé straně stojí jedle a pod ní je zakopán zlatý kalich, v tom je taková masť, kdo se tou namaže, třeba měl celé tělo rozsekané, hned mu zase všecko sroste; tou jsem se já také namazal."
Co si oba spolu povídali, točil se Pozor pořád okolo nich a všecko vyslechl, dříve než si ho byli povšimli. Pak skryla baba svého pána a jídlem ho zaopatřila, potom se k sestře Vítkově lichotně chovala a vždy jen litovala, že musí s bratrem pryč odejít. „Co ty ještě všecko zkusíš se svým podivným bratrem!" tak jí domlouvala, „nic za to nedám, že tě ještě ty potvory naposled také roztrhají. Znám takové obludy, vždyť jsem to od mého pána častokráte slýchala. Co se toho týče, ani nevěřím, že ho ti psi roztrhali, on si jistě pomohl a najednou bude tu, a pak se vám zle povede. Proto bych ti radila, bys mne poslechla. Vidíš, když bratra k tomu přivedeš, aby ty psy poslal daleko odtud (třeba ať někam zaběhnou a více nepřijdou), pak tě bratr také s sebou nevezme a raději zde nechá, a snad i sám tu zůstane, jelikož se bez nich nemůže vydat na takovou cestu. Zde máš, co jen ráčíš, byla bys sama proti sobě, kdybys mne neposlechla. Uděláš-li tak, jak ti pravím, nic se ani tobě, ani bratrovi nestane, ba tenkráte se vám teprve u mého pána dobře povede."
Nebohá ještě nezkušená dívka uvěřila, dala se přemluvit a všecko jí připověděla. Když přišel bratr domů, tu se hned sestra k němu chovala přívětivě a brzy o to prosila, brzy o ono, a že to tu a ono tam nemá. „Načpak máš ty psy?" doložila, „můžeš je pro to poslat."
„Oni se již dnes mnoho naběhali, nech je až zítra."
Druhý den tedy poslal nejdříve Lámaje pryč; darmo Pozor okolo něho obskakoval a kňučel, on si toho ani nevšimnul. Když ale černý dlouho nešel, bylo mu to divné, a poslal pro něj zrzavého, ten se však také nevrátil. „Toť jsou lenoši! Což je do města tak daleko, či snad odpočívají? Běž jim naproti, Pozore!"
Co měl Pozor dělat? Musel jít. I běžel, co mohl; šťastně přišel až k hranicím a viděl, jak tam Lámej a Trhej smutně sedí, že je pán tak daleko poslal.
„Ach, zle je, zle!" křičel již zdaleka na ně, „našeho pána chtějí připravit o život, a my mu nemůžeme pomoct, jestli nás nezavolá." Tu jim začal všecko vypravovat, co byl v kopci slyšel. -
Vítek, když poslal všecky tři pryč, sedl za stůl a dal si přinést jídlo. Tu vstoupil do dveří skvostně oblečený náčelník loupežníků.
„Teď tě mám, ty vrahu mých lidí, přichystej se, tvá poslední hodinka odbila!" Vítek, když tato slova slyšel, náramně se lekl a píchlo ho u srdce tak, že si rychle na tu stranu sáhl rukou; i ucítil tu na šňůrce zavěšenou píšťalku. „Jednou mně, podruhé tobě," řekl pokojně; „kdo může za nehodu? Ale každému odsouzenci je před smrtí jedna milost popřána, a tak i vy mně něco popřejte."
„Jen když to nebude dlouho trvat."
„Když jsem ještě doma pásával," řekl Vítek a vytáhl si píšťalku, „pískával jsem si na tuto píšťalku, a tak si chci ještě před smrtí na ni posledně zapískat." Přikročil ke dvířkám a silně třikrát zapískal, až v uších zaléhalo, a dříve než se zákeřník zbraně chopil, byli psi tu a v okamžení ho roztrhali a po něm také babu. Na sestru se ale bratr tuze rozzlobil, neboť se domníval, poněvadž ho měla k tomu, aby psy poslal pryč, že byla s babou srozuměna. „Když jsi tak upřímná ke mně," řekl jí, „můžeš zde zůstat, a já půjdu dále." Darmo prosila sestra, darmo slibovala, že nechce nikdy více tak falešně jednat, on se nedal uprosit. Zaopatřil ji vším, co k živobytí na celý rok potřebovala, pak ji tam zavřel a odešel do světa.
Když dlouho již chodil, přišel až za černé moře do pětasedmdesátého kraje a v tom do jednoho města, které od brány až k druhé a po všech domech bylo potaženo černým suknem; podivil se tomu velice, a hned jak do hospody vešel, ptal se hospodského, co to znamená.
„Ach, milý pane," řekl tento, „to je smutná věc. Již tomu dlouhý čas, co sem, Bůh ví odkud, velký drak čili zlá saň přilítla; z počátku dávil jen dobytek, potom ale mu tam mohl dát, co kdo chtěl, on si ničeho nevšimnul a takový puch ze sebe vydával, že se všichni lidé z toho roznemohli. Žádný ho odtud nemohl vypudit. Tu šel sám král k jednomu velmi rozhlášenému čaroději a ptal se ho, jaká by tu byla pomoc. Ale čeho se tu musel ubohý otec dovědět! Dokud prý král svou jedinou dceru draku nedá sežrat, dotud že nebude v zemi jinak, až všichni lidé pomrou. Ovšem dlouho se k tomu nemohl odhodlat; tu se ale lid počal bouřit, a konečně princezna sama tu ukrutnou smrt sobě přiřknula, aby nešťastnou zem zprostila té obludy. Král dal rozhlásit, komu se to poštěstí, by ji od té ohavné smrti vysvobodil, tomu že ji dá za manželku a k tomu půl království. Ale žádný nepřišel, a protož má dnes být vydána té obludě. Kdybyste ji znal, viděl byste, že je to pravý anděl, a teď musí takovým způsobem sejít ze světa!"
„Kdepak je ta obluda?" ptal se Vítek. „Chci se tam také podívat, ale dříve bych rád, aby se moji psi najedli."
Když se to stalo, vzal na se Vítek krásný šat, připjal si po straně ostrý meč - neboť si to byl všecko ze zámku s sebou přinesl - a šel se svými psy na to místo, kde měla být princezna draku předhozena. Nečekal dlouho a již viděl princeznu přijíždět, matka a otec ji vyprovázeli a nesčíslné množství lidu šlo s nimi. Když přišli na to místo, všichni se s ní hořce žehnali a vrátili se nazpět. Ona ještě popojela kus cesty proti kopci, pak slezla z kočáru a poslala ho též zpátky.
Tu přistoupil k ní Vítek a pravil: „Nebojte se nic, vzácná panno, já s mými psy vás od jisté smrti vysvobodím; jděte stranou, byste mi nepřekážela."
Ubohá princezna div mu radostí nohy nezlíbala, on ji ale vzal a odvedl ji kus cesty od vrchu. Tu se ale začal vrch třást, ukrutné řičení, řvaní a syčení bylo zevnitř slyšet, najednou se vrch otevřel a zlá saň vystrčila hlavu. Byla to hrůza, a Vítkovi vstávaly vlasy na hlavě; ale ještě více se lekl, když ještě jedna, pak dvě, tři, až devět hlav vylezlo, oči se v nich válely jako ohnivé koule, jazyky vyšlehovaly jako hořící meče, až se ta ukrutná potvora celá ven vyvalila. Raději by se byl Vítek s dvěma sty mužů potýkal nežli s takovou pekelnou obludou, ale co bylo dělat, princezně to přislíbil a musel slovo držet. Poštval tedy psy a ti se pustili do ní, ale jak jednu hlavu utrhli, sápaly se druhé ještě více; již byli psi celí umdleni, a ještě bylo šest hlav. Tu jim šel Vítek na pomoc, vytáhl svůj široký meč, počal do ní sekat, psi trhali, a tím způsobem přece tu saň zabili; ovšem byli po těle popáleni a jedem postříkáni, ale to se dalo všecko napravit. Potom uřízl Vítek ze všech hlav jazyky, a když si je schoval, šel k princezně, která skoro bez sebe seděla pod stromem.
Když teď odhalila bílý závoj s tváře, byl byl přísahal, že tak krásnou tvář ještě nikdy neviděl, i nelitoval toho, co byl pro ni udělal. Mělť sice právo svou nevěstou ji nazvat, on ale nechtěl toho práva použít, jedinkým laskavým pohledem byl dosti odměněn.
„Ach, jak vám mám děkovat, můj vysvoboditeli! Jak se vám mohu odměnit?"
„Nežádám od vás ničeho, než abyste na mne nezapomněla a dala mi něco na památku."
„Proč na památku?" ptala se uleknutá princezna, neboť se jí sličný mladík zalíbil, a ona hned na otcovu odměnu pomyslila. „Proč na památku, což nezůstanete u nás? Ne, ne, vy musíte k otci, by se vám mohl odměnit."
„Já nemohu jít s vámi, krásná panno," řekl mladík smutně, „mne váže slib, který nesmím zrušit, ač bych s radostí připovězenou odměnu, totiž vaši ruku, přijal; ale jestli jste svobodna a mohla byste mě milovat, tedy na mne čekejte rok a den. Nepřijdu-li do toho času, jste svého slova prosta; dejte mi na památku polovici svého závoje, a kdo vám ji jednou ode mne přinese, tomu věřte, ať je on kdokoliv."
S okem uslzeným a rukou dáním mu všecko princezna přislíbila, potom sňala s hlavy závoj, ve dví ho roztrhla, půl nechala sobě a půl dala jemu. Nato se oba rozloučili. Skoro Vítek litoval, že byl tak hrdý a že s milenkou nešel; jeho nevázal žádný slib, on jen nechtěl tak, jak byl, před krále předstoupit. Chtěl dříve něco ve světě zkusit, něčemu se naučit, co by mu mohlo být jako nastávajícímu králi pro-spěšno. Jak přišel do města, neřekl žádnému ani slova, šel k hospodskému a požádal ho, by mu ty věci, které si byl z kopce vzal, schoval, že si za rok a za den pro ně přijde. Ten mu to přislíbil, a Vítek mu své věci odevzdal a odešel z města pryč.
Ubohé princezně se zatím vedlo zle. Když od něho odešla, musela jít lesem a tu viděla, že tam ještě stojí vůz, v kterém přijela. Kočí totiž, velmi všetečný, byl by rád věděl, jak to s ní dopadne; nedal se žádnými hrůzami odstrašit, neboť myslil, když bude zle, že ujede. Tu viděl tedy Vítka, jak kněžnu vysvobodil, viděl také, že se s princeznou rozloučil, a ona že se vrací samotna; nevěděl si to nijak vysvětlit. Šel své panovnici vstříc a s radostí jí líbal ruce, přitom se ptaje, proč nejde její vysvoboditel s ní.
„Ach, milý Borši, učinil prý slib, který nesmí zrušit; on nemůže jít k našemu dvoru;" a přitom jí hned zase slzy polily líčka.
Tu Boršovi čert něco do ucha pošeptal, a on hned rady jeho uposlechl. Vytáhna nůž chopil se princezny a řekl k ní: „Přísahej, že každému řekneš, že jsem já tě vysvobodil a holí draka utloukl, sice tě v tu chvíli zabiji."
Princezna zůstala leknutím celá bez sebe; když se ale trochu vzpamatovala, myslila si: „Jednou jsi smrti tak zázračně vyvázla, a máš se tu nechat zabít? To neuděláš, snad to přece k tomu nepřijde, aby sis ho musela vzít," a protož se zapřísáhla, že všecko řekne, jak ten ničemník bude žádat. Nato ji posadil do vozu a klusal k městu.
Tu bylo radosti! Již zdaleka bylo slyšet křik a plesání, že je mladá kněžna živa. Rodiče její přišli jim daleko naproti a hned se ptali, kdo ji od smrti zachránil. A ona jim ukázala kočího. Ovšem že každý jaksi nedůvěřivě na něho hleděl, ale princezna tak řekla, a oni museli věřit. Protož jej otec ihned prohlásil na jejího ženicha a spolupanovníka.
Jak nebohé bylo, může si každý pomyslit. Ale co měla dělat? Vítka tu nebylo, a tak musela mlčet. To jedině si vyprosila, aby se svatba slavila teprve za rok a za den. Rodiče byli rádi, neboť byla ještě příliš mladá. Ženich by si to byl ovšem rád zapověděl, kdyby byl věděl o její smlouvě s Vítkem. Prozatím ale se těšil z toho, že tak lehko přišel k slávě, a raději mlčel. Na pána si uměl dobře hrát, jenže se tím brzy každému zprotivil, takže nebylo človíčka v celém městě, který by nebyl princezny litoval, že se má dostat takovému nadutému sprosťáku. Ona se však varovala každičké příležitosti, kdy by se s ním musila sejít, a raději žila tiše o samotě.
Zatím chodil Vítek daleko a široko po světě. Tu pomohl tomu, tu zas onomu, takže kamkoli přišel, všude ho rádi viděli, až se jméno jeho rozhlásilo. Nejvíce však pomáhal se svými psy králům a knížatům bojovat proti nepřátelům; tím si získal veliké bohatství a stav šlechtický. Pročež myslil, že je teď čas, aby se co důstojný ženich vrátil k své drahé princezně. Ale byl daleko, ba kolik set mil od ní vzdálen, a rok se skoro schyloval ke konci. Sedl tedy na koráb a přes moře se vydal na cestu. Nebyl již sám se svými psy, alébrž měl u sebe mnoho lidí a věcí, a proto byla cesta jeho také obtížnější. Jedenkráte přistáli k jednomu ostrovu. Vítek se svými věrnými spolucestovníky vystoupil z korábu na zem a procházel se po ostrově. I zahlédl na stromě krásnou bílou holubičku.
„Aj, aj, kdepak ses tu vzala, má krajanko?" řekl překvapený Vítek, a holubička slétla ze stromu a sedla mu na rameno a úlisně mu zobáčkem zobala do tváře. „Kdybys mně raději pověděla, co je v těch našich krajích nového, a co moje milá asi dělá."
„Bude mít za tři dny svatbu a tebe toužebně očekává," zašeptala holubička.
Zaražen nad podivnou holubičkou zůstal Vítek stát, brzy se ale vzpamatoval a zeptal se jí, koho si má vzít. Holubička mu pověděla všecko, co se s princeznou stalo.
Tu teprv Vítek litoval své zpozdilosti. „Ach, jak ji nyní vysvobodím?" naříkal, „kdyby koráb letěl, přece by tam za tři dny nedoletěl."
„Což kdyby se svatba ještě o tři dny odložila?" řekla holubička.
„A kdož by jí to řekl?" Tu se přikroutil Pozor a lichotivě se okolo pánových nohou točil. „Ba, hleď, na tebe bych byl málem zapomněl," řekl radostně Vítek a vytáhna půl závoje z náprsí, otočil jej věrnému Pozorovi okolo krku. „Komu jej máš odevzdat, to ti nemusím teprv přikazovat; ale jestli přece bude třetí den svatba, tedy ženicha roztrhej a zůstaň tam, až přijdu."
Sotva to pán dořekl, letěl Pozor přes hory a doly. Vítek se ohlížel po holubičce, ale ona byla již tatam. Vrátil se tedy rychle na koráb a slíbil plavcům mnoho peněz, jestli ho šestý den dopraví až tam, kde bydlí jeho milenka. Vítr byl příznivý, a tedy šťastně pluli.
Podívejme se teď zase k princezně. Když byl rok pomalu u konce, usiloval ženich o to, by se svatba odbyla. Král se také za něho přimlouval, a že si byla princezna sama ustanovila rok a den, musila nyní bezděky svolit.
Zvali se tedy hosté, vařilo se v kuchyních již kolik dní, jakož se i tisíc jiných radovánek chystalo na všech koncích. V den svatební ráno, když se princezna již k zasnoubení měla strojit, přilétl do její komnaty bílý pes a zrovna k nohám se položil. Leknutím chtěla zavolat na služebnictvo, ale tu spatřila, že má pes okolo krku závoj, který byla před rokem dala Vítkovi; i vzpomněla si hned na jeho slova, by věřila tomu, kdo jí tu památku opět přinese.
„Ach, snad je mrtev!" naříkala princezna, ale Pozor se vždy točil okolo ní a kroutil hlavou, až si toho princezna povšimla.
„Není mrtev, že kroutíš hlavou, ty dobré zvíře? Je snad zde?"
Pozor zase kroutil hlavou.
„Ale přijde snad?"
Tu radostně na ni vyskakoval.
„Kdy přijede, ach, kéž to vím! Nuže, buď jak buď, sňatek musí být odložen." I zavolala hned na komornici, by jí došla pro lékaře a řekla, že je nemocna a že se nemůže svatba slavit. Nato si lehla do postele.
Lékař, muž starý a tělem i duší všecek jí oddaný, pozoroval již dávno, že si ženicha nerada bere, pročež se tomu nedivil, když ho nevěsta prosila, by řekl, že alespoň po tři dny nesmí opustit lože. Jak matka přišla, kladl jí to na srdce, by se zasnoubení odložilo aspoň na třetí den, že je princezna tuze slabá a že by to snad mohla být její smrt, kdyby ji nutili. Máť plna starosti běžela hned ke králi, aby to dal veřejně oznámit.
Touto lstí si kněžna ještě dobyla té krátké lhůty. Pozor se od ní ani nehnul. Když se u dvora divili, odkud ten pes přišel, vzal to lékař na sebe, řka, že ho princezně přinesl darem. Rychle však uplynuly také tyto tři dni, a Vítka tu ještě nebylo. Již podruhé přistrojena stála nevěsta čekajíc, až bude musit odejít ke stolu, neb se měla před zasnoubením konat velká hostina. Úzkostí puzena vyslala Pozora, aby se podíval, zdali pán nepřichází. Pozor běžel nejdříve do hospody a jedním skokem visel okolo krku svému pánovi, který právě se svou družinou stál před hospodou a chystal se ke dvoru.
„I vítám tě, ty dobré zvíře, co děláš?" tázal se Vítek. „Jak jsi se měl? Co dělá moje princezna?"
A Pozor jako by na všecko odpovídal, tak rozumně na pána hleděl a pořád jen obskakoval, jako by ho za sebou volal. I vydal se Vítek na cestu ke dvoru. Bylo až milo se na něho podívat, jak pěkně mu ten skvostný šat slušel. U vrat stál osedlaný kůň a několik služebníků, kteří ho měli k nevěstě doprovodit.
V zámku již seděli u stolu a hodovali, jen nevěsta nic nejedla a se strachem neustále hleděla ke dveřím, jestli milenec nepřichází. Tu vejde sloužící ke králi a oznamuje, že ke dvoru přijel z dalekých krajin host, který by rád s králem promluvil.
„Je mi vítán, ať vejde a s námi postoluje," odpověděl král.
Sloužící odešel a za chvilku otevřel neznámému dveře. Snad by byla princezna Vítka v tom nádherném šatě ani nepoznala, kdyby nebyli jeho psi u něho. Král hosta vlídně přivítal a vedle sebe a nevěsty ho posadil, začež mu oba dva milenci v srdci děkovali.
Každý se nyní Vítka vyptával, co nese za noviny? A on jsa jazyka dosti obratného i vtipu bystrého, bavil celou společnost. Ke konci se obrátil ke králi a řekl: „Je tomu rok, co se v jedné zemi přihodila neobyčejná událost, kteroužto bych ale nerad zde veřejně vypravoval, ač jestli se Vaší královské Milosti líbí - "
„Jen povídejte, nechť to cokoliv," pobízel král.
„Jedná to o jednom služebníku, který měl u svého pána úplnou přízeň a lásku, ale hanebně jej i jeho rodinu oklamal. Lstným podvodem chtěl všecky navěky učinit nešťastnými, kdyby to ruka Páně nebyla překazila. Dříve však, než začnu, ptám se veřejně, kdyby se to jednomu z vás stalo, co byste takovému člověku udělali?"
„Kdybych já u sebe choval takového ničemníka, který by se takových hanebností dopustil, dal bych ho v tu chvíli čtyřmi voly roztrhat," řekl ženich.
„Sám jsi sobě vyřknul ortel smrti!" zvolal Vítek a vstal. „Ty jsi ten ničemník, který se takových nepravostí dopustil a navěky královskou rodinu chtěl učinit nešťastnou." Na ta slova se všichni zdvihli od stolu a žádali Vítka o vysvětlení, ženich ale ubledlý se na celém těle třásl. Ačkoliv Vítka neznal, protože ho v tváři neviděl, když se s princeznou loučil, přece tenkráte zahlédl ty psy, jichžto si teď samou radostí byl ani nevšimnul, až když se k pánu připlazili. Tu teprve tušil, kdo asi je ten cizinec.
Vítek začal vypravovat, jak se to bylo událo, a když dokončil, vytáhl půl závoje (který mu princezna po Pozorovi poslala nazpět) a devět jazyků z devíti hlav lité saně. „Ať přinese princezna půl svého závoje," řekl Vítek, „abyste se o pravdě řeči mé přesvědčili."
Princezna nemeškajíc přinesla druhou polovici a k jeho ji přiměřila. I byly navlas stejné. Potom poručil Vítek, aby mu podali těch devět hlav, které král měl též schované. Když je přinesli, neměla ani jedna jazyka, pročež počínal každý věřit, že jest opovážlivý kočí podvodem vinen. Aby se všecko vysvětlilo, začala princezna povídat o hanebném jednání pacholkově, a tu teprve všichni se naň rozzlobili. Král ihned rozkázal, by byl čtyřmi voly roztrhán, aby zašel smrtí, jakou si byl sám přiřknul. Podvodník prosil, plakal, a sama princezna se přimlouvala, ale král se nedal obměkčit. Muselť viník ze světa sejít tou smrtí, jak byl zasloužil.
Druhý den slavil Vítek s princeznou svatbu tak skvostnou, že co město městem stálo, žádný takové nádhery posud nespatřil. Byli šťastni. Král a královna Vítka velmi milovali a poddaní ctili, neboť byl přívětivý a dobrý.
Po nedlouhém čase, když se jednou v zahradě procházel, viděl zase holubičku, která mu tenkráte přinesla na ostrov zprávu o princezně. „I hleďme," řekl Vítek a šel blíže ke stromu, „odkud přicházíš a kde jsi byla?"
„U tvé sestry, králi," odpověděla holubička, „ona je nemocna a snad brzy umře, ale ty bys ji mohl uzdravit, kdybys ji šel navštívit." Po těch slovech holubička zmizela.
Král Vítek často vzpomínal na svou setru, ale přece nemohl zapomenout, že se k němu tak falešně chovala. Nyní ale, uslyšev o její nemoci, na všecko zapomněl a umínil sobě, že pro ni co nejdříve pojede. Šel tedy k své choti a řekl jí, že sestra jeho je nemocna. Ona ho kárala, že již dávno k ní nešel a ubohou nechal tak dlouho v trápení. Přikázala mu, aby co nejrychleji pospíšil, by ji ještě zastihl při životě.
Král vzal tedy své psy a některé ze služebnictva, sedl na kůň a jel k sestře. Šťastně tam přijeli a našli sestru ještě živou, která s nevýslovnou radostí bratr uvítala, když slyšela, že jí odpouští a ke dvoru ji chce vzít. Nemoc ji opustila, a přípravy na cestu byly krátké. Co mohli pobrat z klenotů a drahých věcí, to vzali, ostatní tam museli nechat. Král kopec zamknul a všichni odjeli.
Královna sestru manželovu přivítala vlídně a vedla ji do skvostných pokojů, ježto dala pro ni uchystat, aby se po cestě zotavila. Ona však nemyslila v srdci tak, jak se stavěla, i nemohla zapomenout, že ji bratr tak nelidsky od sebe odstrčil. K tomu nebyla tak dobrého srdce jako Vítek, nýbrž tuze mstivá a závistivá, a proto si umínila, že se na bratru musí pomstít. Měla k ruce služebnici, kterou penězi dostala k tomu účelu na svou stranu. Jednalo se jen o to, jakou smrtí by ho ze světa sprovodila, aby to nepřišlo najevo. Konečně ustanovila, že dá udělat dlouhý nůž, kterým pak lože prorazí, aby se bratr, když bude lehat do postele, nabodnul na hrot.
Pozor, ten věrný všudybyl, slyšel a viděl, co sestra nastrojila, a hned to oznámil svým čtyřnohým bratrům. „Tenkráte je zle s naším pánem," pravil k nim, „kdybychom ho jenom mohli varovat! Ale jak? Nedáme mu lehnout, anebo vytáhneme nůž z postele, jestli nám v tom nebude překážet."
Nebylo ale nic platno; druhý den byl velký lov, a oni museli všichni tři s pánem, odkud přišli teprv pozdě na noc. Po večeři, když se Vítek odebral do ložnice, aby si pospal, začali ho psi trhat a tahat, by jen do postele nelehal. I nevěděl, co to znamená: „Cožpak jste se zbláznili? Jsem celý umdlen, a když si chci odpočinout, nechcete mě pustit do postele." Konečně všecek rozzloben rychle do postele skočil, a více ani nedechnul; nůž mu prorazil žebra. Ubozí psi nevěděli sobě rady a naříkali, že je pán dříve nechtěl poslechnout. Co dělat? Vzali ho lehounce z postele, položili na měkké koberce, a Lámej nůž zlostí na kousky rozdrolil. Ale tím pánu nepomohl. Tu zase ukázal Pozor na svou moudrost.
„Vímť již, jak mu pomůžeme, bratři, teď mi to napadlo. Pamatujete se, jak se náčelník těch loupežníků, jehož jste tenkráte roztrhali, opět vyhojil? Já pro tu mast' poběhnu, Lámej zůstane zde a Trhej půjde se mnou." To řekl a oba hned odběhli. Když přiběhli k místu, kde byla vysoká jedle, musil ji Trhej vytrhnout, potom vyhrabali pod ní zlatý kalich a utíkali s ním, co mohli, nazpět. S úzkostí je Lámej očekával. Tu přilítli, koflík otevřeli, napřed krev z rány jazykem vyčistili a pak namazali mastí. V okamžení počal král dýchat a za chvíli vstal. S podivením hleděl okolo sebe; tu ležel rozlámaný nůž, zlatý koflík s mastí, tu lože plné krve a roztrhané. Zponenáhla mu všecko napadlo, jak se to událo, a tudy snadno uhodl, že se jednalo o jeho život. Kdo však byl vinen? Musili to psi vědět, protože ho varovali. „Víte, kdo mi to lože přichystal?" ptal se jich. Pozor hned k pánovi přiskočil a hlavou jako by svědčil.
„Tedy Lámej s Trhejem, jděte a roztrhejte ho, ať je to kdokoliv."
Ti radostně odběhli, a když se kolikerými dveřmi prodrali, přišli až do ložnice pánovy sestry a její důvěrnice. Byla podívaná, s jakou chutí je psi popadli, ven vytáhli a na kusy roztrhali.
Ráno, když se Vítek probudil, přiběhli k němu lidé a řekli, jaké neštěstí se stalo s jeho sestrou. Ulekl se ovšem, ale věděl, že se jí křivda nestala, a proto mlčel.
Zamyšlen vešel do zahrady a za ním všichni tři psi. Byli smutni a pořád se okolo něho otáčeli, jako by mu něco povídali.
„Copak chcete?" ptal se jich král.
„Milý pane," řekl Pozor ke králi, který těmito slovy byl celý omámen. „Mnoho dobrého jsme tobě učinili, jakož i tys nám vždy byl dobrým pánem, ale ještě jednu službu nám musíš prokázat, bude to poslední, a tou nás vysvobodíš."
„Co to má být?"
„Musíš nám všem třem hlavy stít."
„Ne, ne, toho nežádejte ode mne, jak bych to mohl udělat?"
„Tedy nás nechceš vysvobodit?"
„Což se to nemůže stát jinak?"
„Nikoli! My jsme tři bratři z knížecího rodu; tito dva byli velmi silní, já pak učený a moudrý, ale že jsme těchto ctností užívali k zlému a lid trýznili, dotkla se nás ruka spravedlnosti a my náhle umřeli, naše duše ale vešly do zvířecích těl. To, co nám příroda jako lidem dala, mělo nám i co nerozumným zvířatům zůstat, ale vždy jen ku prospěchu lidstva být obráceno. Proto jsou oni dva silní, já rozumný. My měli třem dobrým osobám pomoci, troje zlé na světě shladit, nám pak ten, komu nejvíce dobrodiní prokážeme, konečně hlavy stít. Ona holubička byla naše sestra, která k našemu vysvobození přispívala. Ty jsi třetí, kterému jsme pomáhali a sloužili, tobě jsme nejvíce dobrodiní prokázali, ty nám tedy učiň poslední službu."
Na ta slova nemohl se král déle zdráhat, ač dosti nerad své dobré druhy ztratil.
Vytáhl tedy meč a všem třem sťal hlavy. Tu vylétla z každého krásná bílá holubice. Když třikráte královu hlavu obletěly, zmizely v oblacích.
Smuten odešel král do zámku, kde královna porodila krásného synáčka. Radostí na všecko brzy zapomněl a žil spokojeně a šťastně, aniž si kdy víc musel přát pomoci psů.
Žádné komentáře
 
Obsah na Svět pohádek