Svět pohádek

Božena Němcová

O labuti

V jedné zemi panoval král, který měl velmi sličného a dobrého syna, jejž miloval nade všecko, ale tím více ho nenáviděla královna, jeho macecha. Neměla sice žádných vlastních dětí, pro které by mu snad byla přednost záviděla, nenáviděla ho toliko proto, že sama chtěla panovat, v čemž jí on byl jedinou překážkou, poněvadž mu otec pro velikou lásku svou v krátkém čase chtěl odevzdat vládu. K tomu však nechtěla dokonce přivolit. Věděla dobře, že by jí ani lest, ani jakákoli chytrost, v kteréžto u krále velmi byla zběhlá, nic nepomohla, hledala tedy pomocí v jiném prostředku, který byl mnohem hroznější; ale její černé srdce bylo všeho schopno.
Několik mil od hlavního města bydlela v lese stará čarodějnice, která byla daleko široko pro své čáry a tajné umění rozhlášena. K ní se královna uchýlila.
Přestrojena šla do lesa, v kterém stařena bydlela. Když přišla až na vykázané místo, spatřila jeskyni, u jejíhož vchodu hlídali dva draci. Ti, jak královnu spatřili, hned na ni z tlam a z očí sršeli oheň, ale ona se toho nelekla a silným hlasem volala do jeskyně na stařenu. Za malou chvíli vyšla baba a za ní dvě kočky, dvě sovy a jiní podivní netvoři. „Co žádáš, královno?" ptala se jí čarodějnice.
Královna podivíc se, že ji žena poznala, řekla k ní: „Velmi mnoho jsem slyšela o tobě i o tvém umění, a proto bych tě ráda prosila o pomoc ve věci, na které mi mnoho záleží a za kterou bych se ti královsky odměnila."
„Je-li v mé moci to, čeho žádáš, chci ti být po vůli," odpověděla stařena nemohouc se ani dočkat slíbené odměny.
„Poznala jsem," pravila královna, „že znáš nejtajnější věci, a proto by bylo skoro zbytečné povídat tobě, že mám syna neobyčejné krásy, kterého nenávidím a jehož bych se ráda zprostila, protože mi překáží v cestě k trůnu. Jestli tobě možno proměnit jej v jakékoli zvíře a ode dvora vypudit, dám ti, co sama budeš chtít."
„Totě arci těžká věc," odpověděla po dlouhém rozmýšlení čarodějnice, „ale pokusím se o to. Zítra o polednách přijdu k tvému dvoru."
Spokojena těmi slovy odešla královna z lesa. Druhý den v poledne přišla čarodějnice všem ostatním neviditelná ke královně, která čekala v komnatě plna netrpělivosti. Čarodějná žena podpírajíc se o hůl hadovitě točenou promluvila k ní: „Především musím mít od prince několik vlasů."
„To bude ovšem věc těžká," pravila královna, procházejíc se v myšlenkách po komnatě; ale za chvilku odešla do zahrady, kde se princ obyčejně v polední době zdržoval a kde náhodou také tenkráte pod stromem libě spal. Jak ho spatřila, byla ráda, že tak brzy a tak lehce přijde k vlasům. I běžela to povědět stařeně, která bez meškání spícímu princi ostrými nůžkami opatrně ustřihla několik vlasů.
Byl princ ten tak krásný, že ho i zatvrzelému srdci čarodějnému bylo líto; pročež si umínila, že ho nezkazí navěky, jakž královna byla nařídila. Když opět přišla do zámku, uzavřela se v jednom pokoji a tu prováděla své čáry. Princ spal pokojně. I zdálo se mu, že se k němu blíží stará škaredá stařena, která černou holí se ho dotýkajíc praví: „Proměň se v krásnou, bílou labuť, s citem však člověčím; zpěv tvůj buď tak líbezný, že kdo tebe uslyší, každý si tě zamiluje! Získáš-li si v té podobě srdce nejkrásnější princezny, aby kvůli tobě pohrdla mocným princem a tebe za chotě pojala, budeš vysvobozen; ta však, jež jest příčinou tvého zaklení, v tu chvíli se promění v škaredého pavouka."
Poděšen tímto ukrutným snem mnul si princ oči, aby procitl ze spaní; což když se mu podařilo, lekl se náramně, neboť viděl, že je proměněn v labuť a že pluje po jezeře. I počal naříkat zpěvem tak bolestným, že se všichni z celého zámku sběhli a labuť poslouchali. Sám král přišel a s bolným citem naslouchal zpěvu labutě. Ubohý neměl ani zdání, že je to jeho vlastní milovaný syn.
Zakletý princ loučil se s otčinou a plaval dále; nevěděl, kam má jít, aniž chtěl zůstat v domově. Král se zatím sháněl po synovi, avšak nadarmo; nikde ho nenalezl. I byl nářek a pláč po celém království. Umínil tedy sobě král, že se optá staré čarodějnice, zdali by věděla, kam se jeho syn poděl. Tato mu pověděla pravdu, ačkoli neřekla, že ona a královna jsou toho příčinou. I naříkal král a ani nechtěl odložit smutek, dokud by syn nebyl vysvobozen.
Tento plaval pořád dále a dále, až přišel z jezera do veliké řeky, kde viděl mnoho, přemnoho ptáků, kteří si povídali, kde byli a co viděli; tu si vzpomněl, že mu baba řekla, najde-li princeznu, která si ho zamiluje a za manžela vezme, že bude vysvobozen. I umínil si hledat pannu, která by byla nejkrásnější na všem světě.
Přimísil se tedy mezi ptáky a vyptával se jich, zdali by některý z nich o takové princezně věděl. Ale žádný mu nemohl dát jisté zprávy. Věděli sice o krásných princeznách, ale žádná z nich nebyla by mohla slout nejkrásnější. Plaval tedy dále, až přišel k moři, kde lítalo množství vlašťoviček. I ptal se jedné, zdali by o takové panně věděla.
„Slyšela jsem o jedné panně," zaštěbetala tato, „která je nejkrásnější na celém světě, ale nevím, kde se zdržuje."
„To ti povím já, a chceš-li, také tě tam dovedu," zavrkal divoký holub, jenž poslední jejich slova zaslechl. „Já vím o té krásné princezně, bývám tam někdy a vždy z její ruky dostávám nejlepších jídel. Jsi-li spokojen, ukáži ti k ní cestu."
Labuť byla plna radosti, že se dověděla o panně, která by ji mohla vysvobodit. Sivý holoubek se vznesl do povětří a s labutí odletěl v dáli. Dlouho letěli, než uhlídali onu zemi, kde ta krásná princezna s otcem přebývala.
Ale jednoho dne zrána holoubek radostí křídloma zatřepal, když spatřil královský zámek. „Zde je to tedy, a tam v té zahradě je rybník, kde se zdržuje vodní ptactvo, a na těch krásných stromech zase my si poletujeme; odpoledne přijde princezna a přinese nám v bělounkých rukou hojnost potravy. Spusťme se tedy do té zahrady, a tam ji očekávejme!"
Jak řekl, tak učinil. Když po hladině křišťálového rybníku plavala královská labuť, počala zpívat. Dcera králova, jménem Lída, dívala se právě z okna. „Jaký to libě bolestný hlas!" pravila sama k sobě, „kdo to tak překrásně zpívá?"
Tu přilétl k oknu holoubek a zaklubal zamyšlené panně na rameno.
„Hleď, hleď, kdepak ty ses tu zase vzal? Chce se ti jíst?" I podávala mu jídlo, ale holub poletoval dál a dále a vábil princeznu za sebou po zahradě, až přišla k rybníku.
„Ach, to tě překrásná labuť!" vzkřikla a zapomenuvši na holoubka, běžela k labuti a podávala jí sladká zrna. Princ užasl nad krásou té ženy a cítil, jak mu srdce pod sněhobílým peřím bije. Nebylť arci na takovou stravu zvyklý, ale z její ruky by byl vzal všecko.
„Zpívej, krásná labuti, ještě jednou zazpívej!" prosila Lída.
I nedala se k tomu dlouho pobízet. Přívětivě své krásné oko k ní pozdvihši, počala tak líbezně pět, že bylo Lídě divně okolo srdce. Nemohla ani uvěřit, že by to byl hlas ptačí. Tu přišel i sám král a též se tomu krásnému zpěvu podivil. Od té chvíle princezna nejraději sedala u rybníka a bavila se s labutí, a rozumná a zamilovaná labuť se také nikomu jinému nedala hladit nežli jí, a také nikomu nezazpívala nežli jí. A když z vody vyšla a princezně u nohou, ba i na klíně ležela, červeným zobákem její bílé ruce a růžová ústa líbajíc, přála si Lída, aby labutí nebyla.
Dlouhý čas již trávil princ na krásném ostrově. Tu přišla jednoho dne Lída k němu, klekla u jezera a počala si tuze naříkat. „Zpívej, drahá, zpívej, bys ten bol ze srdce mého zahnala; ach, pomysli jen, mám si vzít prince, jehož nemohu milovat!"
Tu se princ velice ulekl a klesl u vody též jako mrtev. Vzpamatoval se pak po chvíli a v tesklivém zpěvu projevoval svůj bol. Nedlouho za Lídou přišel její ženich, krásný to a bohatý princ. Jakmile ho zakletá labuť spatřila, začala tak divně a zoufale křičet, že si princ zacpal uši a ihned musel utéct. Lída jí však srdečně poděkovala.
Večer seděla princezna u okna a rozmýšlela, jak by se nemilého ženicha zbavila, neboť již druhý den měla s ním být buďto zasnoubena, aneb navždy zbavena otcovského domu. Tu ji vytrhl z jejího rozmyšlení sivý holoubek silným klovnutím do ramene.
„Dám ti dobrou radu," pravil k ní; „zítra zvol bílou labuť svou za manžela, uděláš dobře a vysvobodíš krásného prince."
Nato uletěl.
Princezna se ani nemohla probrat z podivení. Tu zase slyšela bolestný zpěv labutí a pocítila v srdci svém, že to nemůže být pouhý nerozumný pták. Upokojena ulehla na lože.
Labuť však plavala a naříkala celou noc, neboť přišla doba, kdy se mělo rozhodnout o jejím vysvobození. Zvolí-li princezna prince, umínila sobě, že zahyne smrtí, jelikož bez ní a v takové podobě by jí byl život hrozný. Jak se rozed-nívalo, nastal velký shon a hluk po celém zámku, hosté přijížděli a všude se strojily přípravy k zasnoubení. Jen princezna na to nemyslila. Když se přiblížila hodina a nevěsta již v bílém šatě drahými kameny a perlami ozdobena a přichystána čekala, přišel pro ni otec a ženich, též v samém zlatě a stříbře ustrojen, aby ji zavedli do velké síně.
„Nikoli zde," pravila, když tam přišli, „k rybníku pojďte, tam vám vyjevím své rozhodnutí!"
Šli tedy do zahrady až k rybníku. Ulekla se labuť a myslila, že se již Lída přichází s ní rozloučit. Tato však pravila: „Nemohu si, otče, vzít ženicha, kterého jsi mi ustanovil, a raději se od tebe odloučím, budeš-li stát na svém; ale dovol, bych si směla do svého zajetí vzít tuto labuť a s ní se zasnoubit."
Král již myslil, že dcera pozbyla rozumu, ta však zavolala k sobě pěvce a do náručí ho tiskla: „Ty jsi můj ženich a nastávající manžel!"
Sotva to dořekla, přivinul ji k srdci krásný jinoch a místo červeného labutina zobáku líbaly ji růžové jeho rty. Všichni ustrnuli, Lída však v srdci vroucně děkovala holoubkovi za dobrou radu. Když se princ z jejího náručí vyvinul, přistoupil ke králi a všecko mu řekl, jak se to s ním stalo. Král však tomu nechtěl věřit; ale když dcera počala prosit a princ se sám dával v rukojemství, chtěl-li by král poslat k jeho otci, tu konečně svolil.
Odbytý ženich nemeškal déle, ale hned odjel.
Zasnoubení milenců slavilo se hlučně a skvostně. V noci, když přišel princ do své ložnice, viděl holoubka sedět na okně. „Ty dobrý ptáčku/' pravil k němu princ, „tobě jedině děkuji za všecko! Pověz mi, kdo jsi? Vím, že nejsi všední pták, a rád bych se ti odsloužil."
„Byl jsem u tvého dědečka v službě," řekl holoubek, „a když umřel, přišel jsem k čarodějníku, který mně dal svou dceru za manželku a tomu umění naučil. Nemohl jsem na tvůj rod zapomenout, a proto jsem se usadil po jeho smrti aspoň blíže města, kde přebývá tvůj otec. Vídával jsem tě často a mnoho neštěstí jsem od tebe odvrátil. Poslední však jsem nemohl odvrátit, protože to nebylo v mé moci. Když však stará čarodějnice tvou krásou obměkčena učinila při tvém zaklení výjimku, předsevzal jsem si, že ti pomohu, což se mi také poštěstilo. Tvá matka se proměnila v pavouka, a jakmile tebe na trůně uhlídá, pukne zlostí. Otce jsem o všem zpravil, a již je na cestě k tobě. Buď šťasten a vzpomeň si někdy na mne! Nemám nikoho a o samotě nebudu dlouho živ, proto odměny nežádám." Dříve než se princ mohl vzpamatovat, byl staroušek holoubek pryč.
Druhý den se mladí manželé rozloučili s otcem a jeli k otci princovu. Na půl cestě se s ním setkali; i vítal s velikou radostí syna i dceru. Když přijeli domů, byl princ hned zvolen za krále. Jak holoubek řekl, tak se stalo; v pokoji královnině nebylo po změně princově nikoho vidět nežli škaredého pavouka, který se při zvolení nového krále rozpukl. Mladý král poslal slavné poselství pro otce manželčina, a když přijel, slavily se hlučné a radostné hody, při čemž král nařídil, že se nesmí na věčnou památku jeho vysvobození v celé jeho zemi zabít žádný holub. V královském rybníku se na památku chovalo mnoho a mnoho labutí, které královna sama krmívala; ale žádná neuměla tak krásně zpívat jako ten zakletý princ.
Poslední komentáře
07.06.2012 21:49:40: haha alright then m8 try windsurfing far easier to stay on the board ;) kursy windsurfingu
 
Obsah na Svět pohádek