Svět pohádek

Božena Němcová

O Jozovi a Jankovi

Švec Marek měl dva syny, Jozu a Janka. Joza byl také ševcem; ale hrdý a urputný ve svém jednání, nesrovnával se s nikým, a proto jej také nikdo nemiloval. Janek nebyl ničím; ale všecko, co viděl, uměl hned udělat, jen když chuti nabyl. Byl dobromyslný, chytrý, úslužný a přitom velmi hezký chasník, jenže se nechtěl ničemu pořádnému učit, a proto mu bratr, který ho neměl v lásce, hloupý Janek říkal. Otec ale navzdor tomu Janka přece radši měl.
Jednou řekl Joza otci: „ Milý tatíčku, já umím sice dost, ale přece bych se mohl ještě něčemu jinému ve světě naučit, nechte mě tedy jít do světa."
„Inu, když chceš, nebudu ti bránit." A tak se odebral Joza do světa.
Když šel již třetí den, přišel na mez. Tam si sedl a začal jíst; měl ještě z domova kousek chleba. Tu se okolo něho sběhly tisíce mravenců; všichni po něm lezli, jako by ho o kousek prosili. On je ale zlostně za sebe metal a ani drobečku jim nedopřál.
„Počkej, počkej, my ti také nepomůžem," křičela na něho ta přičinlivá zvířátka. On si toho ale nevšimnul a šel dále. Přišel na zelenou louku, a tam se dva čerti prali. „Pojď a pomoz mi, Jozo," křičel jeden na něho. Ale on se obrátil a řekl mrzutě: „Co mi do tebe, pro mne se třeba zabijte, co je do vás!"
Jdi, jdi," křičeli čerti, „však my ti také nepomůžeme." On se ale více po nich neohlídl a šel dále.
Přišel k jezeru, a tu viděl na kraji ležet velikého kapra, jak sebou na suchu sem tam hází a do vody si pomoci nemůže. „Prosím tě, Jozo, hoď mě do jezera," prosil kapr, když k němu švec přišel.
„I dejte mi všichni svatý pokoj a pomozte si každý sám," prohodil ten a nechal kapra v blátě.
„Však já ti také nepomohu," křičel za ním kapr. On se mu ale vysmál a šel dále.
Chodil dlouho po světě, nedostal žádnou práci, a všude se mu zle vedlo. Musel se tedy zase domů vrátit. „To jdeš brzy domů, Jozo," řekl Janek, když bratra spatřil, „a myslím, že mnoho nepřinášíš."
„Počkej," odsekl Joza, „teď půjdeš ty, a uvidíme, o mnoho-li chytřejší se vrátíš a co s sebou přineseš." „I to se ví, že půjdu, proč bych nešel?" odpověděl Janek opravdově. Mrzel se na to, že ho Joza za tak hloupého má, i chtěl tedy dokázat, že není bez hlavy, a řekl to otci. „I copak tě napadlo, Janku," podivil se starý Marek. „Že chceš jít do světa? Zůstaň raději doma a uč se něčemu; copak myslíš, že ti budou pečení ptáci do huby lítat?" „To já všecko vím, od bratra si ale nenechám déle hlupáků přezdívat," řekl rozhorlený Janek.
„Inu, jdi si, když jinak nechceš, ale jenom se něčemu ve světě nauč." A tak se milý Janek na cestu přichystal. Navečer před tím dnem, kdy měl z domu jít, vzal ho Marek za ruku a vedl ho do sklepa, který byl několik kroků za chalupou. Když do něho vešli, odvalil švec v koutě kámen a vytáhl maličkou lahvičku, která nějakou vodou naplněna byla. „Vidíš, Janku," řekl synovi, „tuhle vodičku jsem dostal na památku od jednoho velmi učeného muže, kterému jsem z neštěstí pomohl. Je prý pro každou zlou nemoc. Kdo patnáct kapek využívá, hned se uzdraví. Tak mi řekl. Já ji nepotřeboval, a zůstala tedy schována. Tvému bratru jsem ji proto nedal, poněvadž vím, že by žádnému nepomohl. Tobě ji ale svěřím, možná že to bude ke tvému štěstí. Jen ji dobře opatruj!" Janek si lahvičku schoval a oba šli ze sklepa ven. Druhý den se rozloučil s dobrým otcem i se zlým bratrem a kráčel pak tou samou cestou jako prve Joza. I musel přijít také na tu mez, kde dříve bratr jeho si odpočinul. Sedl si na ni, vytáhl z kapsy kousek chleba a začal jíst. Hned bylo okolo něho mravenců až černo.
„I vy ubohý zvířátka, máte asi hlad. Žádný vám tu nic nedá; počkejte, já vám dám, co sám mám." Tu jim celý kus chleba na drobečky rozdělil a po zemi nasypal. Mravenci chudinky sbírali a jedli. Janek si na to chvilku poseděl a pak se ubíral dále.
„Až budeš něco potřebovat, pomůžem ti," křičeli za ním mravenci.
„Vy mě toho asi pomůžete, ubožátka," pomyslil si Janek. Druhý den přišel na zelenou louku. Tu viděl dva čerty spolu se prát.
„To jsou blázni, jak se rvou," pravil. „Musím je rozehnat." Ihned se do nich pustil a skutečně je smířil. „Když budeš, Janku, něco od nás potřebovat, jen přijď, my ti vždy pomůžem," řekli čerti, když odcházeli.
„Vždyť je dobře," odpověděl Janek a šel svou cestou.
Třetí den přišel k jezeru. Tu viděl, jak se velikánský kapr v blátě hází a z něho si nijak do vody pomoci nemůže. „Ty bys chudáčku, se tady utloukl," řekl dobromyslný Janek, vzal kapra z bláta a do jezera ho pustil. „Tak, teď si pohovíš."
„Kdykoli co ode mě potřebovat budeš, jen na mě zavolej," řekl kapr, když hlavičku z vody povystrčil.
„Dobře, dobře; vždyť já to rád udělal."
Od jezera šel přímo do jednoho velikého města. Když vešel do hospody, ptal se co nového.
„Nic jiného, nežli že s naší princeznou je pořád hůře a hůře."
„Copak je nemocná?" ptal se Janek.
„Musíte být z ciziny, že to nevíte. Již je tomu tolik let, a teď je jí hůř, a nikdo jí pomoci nemůže, ač král oznámil, že ten, kdo ji uzdraví, od něho za manželku ji dostane." Je-li pak hezká?"
„To si myslím," řekl hospodský, „jako obrázek, třeba nemocná; jedinká její chyba je, že je pyšná." „To se napraví," pomyslil si Janek. Zaplatil hospodskému a šel ke králi. Když k němu přišel a za lékaře se ohlásit dal, byl hned předvolán a s radostí od krále uvítán. Tu prosil, aby jej k princezně dovedl, což král s ochotou učinil. Janek se jí na všecko ptal jako bůhvíjak učený doktor; všecko ale jen proto, aby s ní mluvit mohl, neboť se mu náramně zalíbila; potom vytáhl lahvičku a dal jí několik kapek zázračné vody. Když odcházel, přislíbil, že druhý den zase přijde podívat se, jaký účinek ty kapky mít budou. Nespal ale strachem celou noc, obával se, aby nebylo nemocné ještě hůř. Druhý den byl již časně ráno u krále a nemálo se zaradoval, když uslyšel, že je princezně mnohem lépe. Hned jí ostatní do patnácti chybějící kapky dal. Třetí den byla princezna zdravá a jeho nevěstou. On měl velikou radost, ona však ne, neboť se jí Janek hrubě nelíbil. Byl sice hezký chasník, to musel každý říci, ale v tom ošumělém šatu vypadal přece proti ní tuze prostě. K tomu přišlo ještě, že se právě v tom samém obleku s ní zasnoubit chtěl, což tu pyšnou dámu bolestně urazilo. Ale co dělat; otec to chtěl mít, a dcera viděla, že se musí svému osudu poddat. Dala si ale jednu podmínku, protože myslela, že nějak s chytrou ženichovi uklouzne. Řekla tedy Jankovi, že si ho dříve nevezme, dokud tři věci, které ona od něho žádat bude, nevyplní. Co by Janek z lásky k ní neudělal? Slíbil jí všecko. Tu mu rozkázala, že chce z moře perlu, ale tak velkou a krásnou, jakou posud nikdo na světě nemá. Za sedm dní a sedm nocí ji měla mít. Tu bylo s Jankem zle: Jakpak bych se mohl do hlubiny mořské pustit jako ryba?" pomyslil si, ale vtom si vzpomněl na kapra: „Vždyť mě přislíbil, že mi pomůže, až budu od něho něco potřebovat; půjdu k tedy němu." Rozloučil se s nevěstou a králem, který dceru plísnil, že se svým dobrodincem takové hry provádí, ale on mu to sám vymlouval a říkal, že to všechno rád učiní. V duchu si však říkal, že se princezně pomstí. Nato odešel k jezeru. Cestu znal dobře, a tak tam lehko přišel. Sedl si na břeh a hleděl na čistou hladinu jezerní. Tisíc rybiček v něm plavalo, ale velikého kapra neviděl a také nevěděl, jak má na něho zavolat. I ať je to jak chce, pomyslil si a začal volat: „Kapříčku, kapříčku, já jsem to, abys vyplnil, cos mi slíbil." A sotva jeho hlas dozněl, začalo se jezero v dáli lehce vlnit a tiše připlul král s tisícerými rybkami, jeho dvořeníny. „Co žádáš, dobrý Janku?" ptal se kapr. Tu mu Janek svou žádost přednesl.
„O to není zle, já ti hned pomohu, jen zde chvilku počkej." Nato zmizel. Netrvalo to dlouho, kapr opět tak tiše, jak odplul, zase připlul, jako by pro vyražení po jezeru vesloval. Když přišel až k Jankovi, vyvrhl krásnou perlu k jeho nohám a řekl: „Zde máš nejkrásnější a největší perlu, která na hlubině mořské ležela; vezmi ji a dones princezně." Pak se svou družinou pod vodou zmizel.
Janek s radostí klenot vzal a k domovu se obrátil. Šel dnem i nocí, jen aby se v určený den vrátil, což se mu také poštěstilo. Na cestě si ale něco vymyslil, čím by pyšnou nevěstu potrestal. Znal bylinu, která zeleně barvila, ale zase lehko setřít se dala. Tu si v lese vyhledal, rozetřel ji a potom si jí vlasy namazal.
Sedmý den ráno, když šel s žádaným klenotem k princezně, myslil si každý, kdo jej potkal a neznal, že je to vodník. A jak se teprv princezna lekla, když spatřila zelenovlasého ženicha, jak jí perlu přináší! „Kdožpak ti tak ohavně vlasy obarvil?" ptala se Janka.
„To mně udělaly vodní panny, když jsem z moře klenot kradl. Ale to nic nedělá, i tak se ti budu líbit, vždyť jsem učinil, co jsi sama chtěla."
Nelíbil-li se jí dříve, nelíbil se jí teď docela, proto si pořád vymýšlela, kam by ho podruhé poslala, aby jí přinést nemohl, co by chtěla, a ona si jej nemusela vzít. Konečně si vymyslila, že ho pošle do pekla. Netušila, že tam má dobré známé. „Nyní," řekla Jankovi, „přineseš mi z pekla zlatou růži, ale musí být tak krásná jako nejkrásnější samorostlá." To byla zase těžká úloha pro Janka, ale naštěstí vzpomněl si na čerty, kterým na louce pomohl ke smíření. Král se zase tuze na dceru rozzlobil, že ubohého ženicha tak trápí, ale Janek mu to všechno zase vymluvil. Druhý den odešel, aby se mohl za sedm dní a nocí z pekla vrátit. Nejhůře bylo, že nevěděl, kudy kam. Šel tedy na louku, kde se čerti prali; když tam přišel, dal se tou cestou, kterou je tenkráte odcházet viděl. Když šel celý den a celou noc, přišel velkým lesem k jednomu vrchu a tam viděl železné dveře. Klepal na ně, dlouho ale žádný nešel otvírat; konečně se někdo ptal: „Kdo to klepá? A co kdo v pekle hledá?" Tu byl Janek rád, že je na konci své cesty, a hned ohlásil, kdo je. Za chvilku přišel čert a otevřel mu dveře, i poznal Janka a Janek čerta. Řekl mu hned proč přišel, a čert mu s ochotou růži přislíbil. „Musíš jen trochu počkat, Janku, až přinesu od pana Lucifera klíče od pokladnice, pak si můžeš vybrat, co budeš chtít."
To bylo Jankovi vhod. Za chvilku se čert s klíčem přirachotil a vedl Janka do pokladnice. Museli kolikerými dveřmi kráčet, než tam přišli. Ale jak poslední dveře otevřel, zůstal Janek jako oslepený. Tady bylo v kádích zlata, stříbra a jiných klenotů taková síla, že kdyby se klenoty z pokladnice celého světa na jedno místo snesly, tolik by jich nebylo jako v té Luciferově pokladnici. Janek byl tak omámen, že ani nevěděl, co má vzít, až tam mezi jinými vzácnostmi také zlatou růži uviděl. Tu si teprv vzpomněl, co má přinést. Vybral tedy tu růži, k níž mu čert ještě všelijaké skvostnosti na památku přidal. Nato s tím Janek z pekla pospíchal, aby včas doma byl, a také se vskutku šťastně sedmou noc domů dostal. Tu si udělal černou mastičku a ráno, když měl jít s růží k nevěstě, potřel si jí tváře. Princezna leknutím vykřikla, když Janka spatřila, neboť myslila, že sám čert pro ni jde. On ji však upokojil a zlatou růži podal. Ovšemže měla z klenotu radost, ale přece ještě větší starost, že si již bude muset černého ženicha vzít.
Jakpak jsi přišel k té černé tváři?" ptala se malomyslně princezna Janka.
„Když jsem z pekla růži odnášel, pustili se čerti za mnou, aby mně ji vzali, ale já jsem jim přece tak rychle uklouzl, že žádné moci ke mně neměli. Zlostí tedy dýchli mi na tvář pekelným dechem, a ta mi zlým povětřím zčernala. Z toho si ale pranic nedělám, neboť vím, že mně tím radši mít budeš." „Král zase Janka ze srdce litoval a přísně dceři nakázal, aby ženicha nikam už neposílala a do nebezpečenství neuváděla. Ta ale měla pro něj již něco jiného přichystáno. Navečer přinesly Jankovi princezniny služebnice pytel popela a pytel máku, vysypaly to na podlahu v jeho světnici a dohromady smíchaly. Pak přišla k němu sama nevěsta a přikázala, aby to do rána zase čistě, každé zvlášť, do pytle přebral, chce-li, aby si ho vzala. Když odešla, nevěděl si Janek žádné rady. To bylo pravé ukrutenství! Jakpak to mohl do rána přebrat? I vzpomněl si na mravenečky. Ale jak se k nim dostat, vždyť do rána má být přebráno. Jak se tak smutně na tu míchanici dívá, vidí, že se to pohybuje, že v tom něco běhá. Dívá se blíže, a tu vidí tisíce mravenců.
„I vy dobrá zvířátka, jakpak jste mně slyšela?" „Vždyť jsme ti povídali, že máš jen zavolat, že ti přijdem na pomoc." A tak ti pracovití mravenci snášeli mák z popela na jednu hromádku; a když se schylovalo k ránu, byla to hromada, a ráno plný pytel, a čistého popela také tolik. Janek jim tisíckrát poděkoval a oni zase utíkali na mez. Časně ráno byla princezna u Janka, aby se podívala, daleko-li je s přebíráním. Jak ale užasla, když všechno přebráno viděla! Již nebylo pomoci, to věděla, a proto se také dále nezdráhala.
Otec s radostí hned všechno k svatbě chystat poručil, neboť měla se hlučně a skvostně slavit. Janek však nebyl docela potěšen; věděl, že ho princezna nemiluje, a to jej tuze mrzelo. Snad by se jí zalíbil, kdyby se přece pořádně přistrojil, k tomu ale neměl chuti, chtěl marnivost a pýchu její potrestat. I zůstal při své hlavě.
Den před svatbou šel k nevěstě a řekl jí: Já ti, drahá nevěsto, mnoho k vůli udělal, ba až příliš mnoho; a snad bych se ti přece zalíbil v předešlé postavě své, ale teď ti to sám za zlé nemám, že mne ráda nemáš, neboť vidím, že jsem příliš škaredý; stalo se to ale, jak jsem řekl, všecko jen tobě k vůli. Nyní ale i ty mně také něco k vůli udělej. Neslušelo by se, kdybych se já v těchto šatech krásné a skvostně přistrojené královské nevěstě zasliboval; proto se i ty zítřejšího dne ustroj do prosté sukně bez jediného šperku. Možná že se Bůh udobří, který tě snad za tvou pýchu mou zpotvořenou podobou potrestal."
Princezna, když si jeho slova rozvážila, viděla, že má pravdu, že vždy pyšná byla a obzvláště nebohému ženichovi křivdu dělala. Nemohla mu jeho skromnou, pro ni však dosti mrzutou prosbu odepřít. Spokojen a v srdci s ní smířen odešel Janek od ní. Druhý den byla svatba; všecko bylo skvostné a pěkné; jen ženich a nevěsta vypadali jako žebráci; ženich ve svém oškubaném šatě, s rozcuchanou zelenou hlavou a s černou tváří; nevěsta v prosté šedivé suknici jako chudá děvečka. Každý jí to přál, že za svou pýchu trestu došla. Při stole bylo ale dobrosrdečnému Jankovi přece krušno, když nevěstu tak smutně vedle sebe sedět viděl. Chtěl ji sice ještě trochu poškádlit, její lítost ho ale udobřila; a také by byl rád laskavé oko u princezny viděl. Šel tedy do svého obydlí a dal si přinést šaty, které mu král ke svatbě poslal. Když si vlasy a tvář očistil a nádherný šat oblékl, byl tak hezký, že se mohla každá princezna, i kdyby sebehezčí byla, do něho zamilovat. Přistrojen šel k princezně, která ve svém pokoji seděla. I podivila se, odkud tak krásný mladík k ní přichází, a chtěla se ho již ptát, kdo je a co u ní chce; ale slovo jí na rtech vázlo, když Janek mluvit začal, a ona v něm svého ze-lenovlasého ženicha poznala. Musela se na žádost svého manžela též ve svatební šat přistrojit a oba šli spolu do hodovní síně. S jásotem a radostí vítali hosté krásný pár. Nato trvaly radovánky celých osm dní. Po osmi dnech jel mladý král pro svého otce. Starému Markovi práce z rukou vypadla, když se čtvero koní a nádherný vůz, v němž zlatem přioděný pán seděl, u jeho charouzny zastavil. Ale radostí strnul, když pán vyskočil, do sedničky vstoupil, starému Markovi okolo krku padl, a on v něm svého milého Janka poznal. Tu přišel bratr, který ani svým očím věřit nechtěl, že by to hloupý Janek byl.
Za několik dní se navždy s chaloupkou rozloučil a s otcem i bratrem.
Žádné komentáře
 
Obsah na Svět pohádek