Svět pohádek

Božena Němcová

O černé princezně

V jedné zemi bydlel na břehu mořském velmi chudý rybář. Malá chaloupka, loďka, několik sítí bylo celé jeho jmění. Než navzdor své chudobě žil se svou ženou pokojně a svorně. Jediné jeho přání bylo, aby mu Bůh jedno dítě dát ráčil, což se ale posud nevyplnilo.
Jednou mu poručil král - neboť musil královskou kuchyni zásobovat potřebnými rybami -, by co možná nejrychleji nalovil hojnost ryb, a sice těch největších, že bude mít mnoho hostů. Byl mu přislíben výdělek, jestli je brzo přinese, pakli ale ne, přísný trest.
Znalť rybář krále, že ve všech případnostech slovu dostojí, a proto nemeškaje, vzal sítě, skočil do loďky a pustil se na moře. Plul již několik hodin, ale síť ještě ani jednou nevytáhl plnou. Něco málo malých rybiček, to bylo všecko, čeho se dopídil. Mrzutě jimi hodil do moře, nechtěl je ani pro sebe k večeři podržet. Již dostával strach; večer se schyloval, a on neměl ani jedné velké ryby, a přece jako by mu navzdor dělaly, se jich množství hemžilo okolo něho; roztáhl-li pak na ně síť, byly tytam, až zase všechny vypluly na druhé straně.
„Toť jste všecky očarovány, " řekl skoro s pláčem, když opět vytáhnul prázdnou síť. „Lovím již hezká léta, ale to se mně ještě nikdy nestalo. Co si počnu? Doufal jsem, že něco vydělám, ale jak vidím, budu spíše potrestán."
„Snadná pomoc, příteli," řekl někdo za ním, a když se celý poděšen ohlédl, viděl za sebou stát člověka celého černého. Dech se v něm zatajil a mráz mu přejel tělo, když se podíval na muže, který se octnul na loďce, jako by byl spadl z nebe.
„Proč se mne bojíš?" řekl zpozorovav leknutí rybářovo; „já ti nic neudělám. Přišel jsem, bych ti pomohl, ale jen pod tou výminkou, jestli i ty vyplníš mou žádost."
Rybář jsa rád, že je zlý duch, za něhož nového hosta pokládal, v tak dobrém rozmaru, přislíbil, že udělá všecko, co bude v jeho moci, když mu pomůže.
„Dobře," odpověděl černý, „v okamžení budeš mít těch nejchutnějších a největších ryb, co se ti jich do loďky vejde, dáš-li mi, o čem doma nevíš."
„I toť vám dám rád," řekl bez přemýšlení rybář, neboť měl velmi málo nářadí, a tedy lehko mohl o všem vědět. „Já si tedy za dvakrát sedm let pro to přijdu." Nato vzal černý pán síť, a sotva ji pustil do moře, již ji vytáhl plnou těch nejlepších ryb. Tak to udělal třikrát a zmizel.
Rybář potěšen, že tak lehce vyvázl z nouze, radoval se z dobrého výdělku a pospíchal k domovu.
Žena již ho čekala, a jakmile zdáli uviděla loďku, přichystala mu chutnou večeři, by se její manžel po práci posilnil. „To byl požehnaný lov," řekla, když rybář ke břehu přirazil a ona mu pomáhala vyndávat ryby. „Však jsem měla dost strachu, jak pochodíš, neboť již dvakrát poslal se král ptát, kdy přijdeš."
„Bylo mi krušno, milá ženo; myslím však, že bude král spokojen." Nato si všecko zařídil, a když se navečeřel, lehl na lože, chtěje časně ráno jít s rybami ke dvoru. - Král, který se již obával, že se mu nedostane nejlepšího jídla k hostině, měl velkou radost, když se rybář ráno s tak pěknými rybami přihnal, a propustil ho s dobrým výdělkem. Rybář pak chtěje ženě své také jednou udělat radost, koupil jí na pěknou sukni, kterou ji nemálo překvapil.
„Že jsi na mne tak laskavě pamatoval, musím i já tě něčím potěšit," řekla rybářka prohlížejíc sukni, načež muži vyjevila, že se dávnoleté přání jejich vyplnilo. Ale nezaradoval se rybář nad tím tak, jak se jeho žena domnívala; vzpomnělť si na včerejší den a poznal teprv nyní, co černý na něm vymámil. By však nebohou matku nezarmoutil, nechtěl se ani slovem o tom zmínit, a přemáhaje se ukryl smutek v srdci.
Vkrátce uběhl určený čas a rybářka porodila syna. Klučík byl tak roztomilý, že se i rybář nad ním zaradoval a na svůj smutek poněkud zapomněl. I netrvalo to dlouho, výrostek chodil s otcem k moři a sbírával pěkně mušle, které ležely na břehu. Když byl větší, pomáhal plést sítě, a již se mu i kolikrát poštěstilo, že sám matce obstaral večeři. Tak uběhlo dvakrát sedm let, a rybář to ani nepozoroval. V samé radosti nad čiperným synem pozapomněl na černého hosta. Však ten naproti tomu nebyl tak zapomnětlivý.
Jednou ráno volala rybářka syna k snídani, ale darmo. Myslí, že se pustil na lov, i ptá se otce, než ten také o něm neví. Vyběhne tedy ven, by se po něm ohlédla, daleko široko však není o něm ani zmínky. Tu teprv připadne otci na mysl černý; tu běduje a sám sobě dává vinu, že nedal na hocha lepší pozor, a s velikou bolestí vypravuje ženě smutnou příhodu. Ubozí rodiče vedou nářek, ale nedovolají se více syna, za nějž jim černý položil velký pytel zlata do chaloupky. Nepohrdli ním, ač věděli, že by to byla špatná náhrada za milené dítě. -
Daleko a daleko od rybářské chaloupky byl pod zemí zlatý zámek, v němž bydlela zakletá princezna. Byla nadmíru krásná, ale černá jako uhel. Jedenkráte prý ji spatřil jeden mocný čarodějník, který se do ní zamiloval, ona ho ale odbyla, začež ji tento zaklel, by se proměnila v mouřenínku a tou zůstala tak dlouho, dokud by si ji mladík tak nezamiloval, aby z lásky k ní opustil domov a všelijaké nesnáze strpěl. To by ještě nebylo tak těžké, jen kdyby ji s jinými lidmi nebyl zaklel do podzemního kraje. Co si tam měla počít? Kdo ji měl tamodtud vysvobodit?
Jednoho dne chodila po zahradě a plakala; tu se k ní přibatolí malý trpaslík a ptá se jí, proč pláče? Princezna se zastavila a hleděla upřeně na podivného mužíčka; že se jí ale tak přívětivě ptal, pověděla mu svou nehodu.
„Jen si proto tak nenaříkej," pravil, když všecko vyslechl. „Jedná-li se tu jen o mladíka, o toho se ti sám postarám. Což ale, nebudeš-li se mu líbit a on tu nebude chtít zůstat?" -
„Pak mně nebude žádné pomoci a já se upokojím." -
„Aj, pak si vezmeš mne?" -
„Tebe?" řekla princezna, úsměšně hledíc dolů na mužíčka.
„Nu, cožpak jsem ti tak k smíchu?"
Princezna bojíc se, aby trpaslíka nerozhněvala, a tak od sebe neodstrčila jedinkou naději svého vysvobození, vlídně mu odpověděla: „Jestli sem mladíka přivedeš a nikdy se ke mně nebudeš chovat dotěravě, ať si dělám co chci, tedy ti slibuji, nebude-li tu chtít mladík zůstat, aniž mě milovat, že si pak vezmu tebe." Trpaslík takto udobřen všecko princezně přislíbil a pak odešel.
I byl to ten černý člověk, jenž rybáře omámil. Víme tedy, jak dlouho musela princezna čekat. Jí se to ale nezdálo tak dlouho, pod zemí léta rychleji ubíhala a ona zůstala vždy mladou.
Jednoho dne se zjevil trpaslík opět, přípověď svou vyplnil a mladíka jí přivedl. Nevzal ho mocí, ale lákal ho tak dlouho, až s ním hoch odešel dobrovolně. Radovidovi (tak se jmenoval rybářův syn, protože ho rodiče rádi viděli) se to v zlatém zámku líbilo. Bylo tu všecko tak jako na zemi; jediné moře mu chybělo. Zámek byl z ryzího zlata, krásně okrášlen, takže když slunečko (které tam také vycházelo, jenže když byla na zemi noc, tam byl den, a tak naopak) nad ním svítilo, žádný na něj nemohl pro lesk ani pohlédnout. Kolem zámku byla zahrada, v níž se milostně houpala kvítka, jakých nikdy nebyl viděl, ptáci pestrobarevného peří poletovali po vonných stromech, jichž větve se tíží lahodného ovoce skláněly k zemi. Kam jen pohlédl, bylo vše krásné. Dělat nemusel nic; chtěl-li co, hned se mu to udělalo. Což divu tedy, že netoužil po domovu. Vzpomněl si ovšem často na matku i na otce; ale sotvaže to na něm princezna, která vždy byla okolo něho, zpozorovala, hned se všemožně přičinila, by jej vyrazila. Zpívala mu libé písně, vodila ho po zahradě, povídala mu všelijaké příběhy, takže se s ním ani matka tak neobírala, aniž ho více než ona mohla milovat. Avšak i Radovid ji navzdor její černotě miloval velice. Tak mu tedy v samé rozkoši léta ušla, že ani nevěděl, kam se poděla. Jedině to cítil, že princeznu miluje vždy více a více, a bez ní nemůže být živ. A tak míjeli dnové v samé radosti.
Jednou pozorovala princezna na milencově tváři temné mráčky; i ptala se ho, co to znamená, a on jí řekl: „Ty víš, jak tě miluji, a proto mně odpustíš mou prosbu. Jediný syn svých rodičů, byl jsem od nich nadmíru milován; já si nikdy nepředložil, jaká to musila být pro ně ztráta, když jsem se od nich vzdálil. Nyní ale, přicházeje k rozumu, teprv nahlížím a tuze mě to bolí, že jsem o ně málo dbal a jim nedal o sobě té nejmenší zprávy. Proto dovol, bych se k nim zase jednou podíval; potom se k tobě vrátím navždy." - Nemilé bylo princezně to slyšet, ale nemohla oslyšet jeho prosbu, chtěla-li, by se vyplnily všecky výminky jejího vysvobození.
„Nuže, svolím tedy; musíš mně však něco slíbit, v čem tvé i moje štěstí aneb neštěstí bude záležet."
I učinil Radovid, jak žádala.
Nato řekla k němu: „Nesmíš žádnému, ať je kdokoliv, ani slovem se zmínit, kde jsi ten čas byl, nesmíš žádnému říct, že máš ženu, ale také žádné jiné lásku slíbit. Dostojíš-li slovu, budeme šťastni; jestli nedostojíš, budeš nešťasten, a mne pak nikdy snad více neuhlídáš, jelikož i já ztratím všecku naději na vysvobození."
Nato třikrát zatroubila na stříbrnou trubku, a trpaslík stál před nimi. „Doprovoď Radovida, odkud jsi ho přivedl." - Políbivši ještě jednou Radovida, dala mu stříbrnou trubku a řekla: „Pamatuj na má slova, až se ti bude stýskat, zatrub na tuto trubku, a trpaslík tě přivede ke mně." Nato odešla do svých zlatých pokojů, a Radovid s trpaslíkem ubíral se do pozemských krajů. Na cestě byl tak zamyšlen, že ani nepozoroval, kudy ho trpaslík vede, a dříve než se z myšlenek probral, byli u moře, kde stála rybářská chaloupka. Tam ho jeho průvodce opustil.
V chaloupce se ptal po rybáři. „Milý mládenče, ten je již kolik let odtud pryč a zůstává v městě v krásném domě a má mnoho peněz; jak jich ale nabyl, to posud žádný neví." Takto mu řekli v chaloupce. Ubíral se tedy Radovid k městu, a tam mu ukázali skvostný dům, jenž patřil bývalému rybářovi. - Tenkráte nebyl ještě jako nyní každých třicet kroků hostinec, tenkráte byl cizinec rád, když byl kdekoliv pohostinsku přijat, a směle i k nejchudšímu vešel, neboť věděl, že nikdo, byť by se i musel dlužit, hosta hladového nepropustí. Bez dlouhého rozmýšlení vešel Radovid do otcovského domu a prosil o nocleh. Starý rybář, nyní bohatý pán, přijal ho vlídně a pozval ke stolu. Radovid byl hladový a pozvání přišlo mu vhod. Když vkročil do síně, viděl tam svou matku a mladou ženštinu, s níž zacházela jako s dcerou. U stolu seděli všichni pohromadě, jedli a rozmlouvali; ale že to tehdáž způsob nebyl, by se hosta vyptávali na jméno, stav a zaměstnání, nevěděl posud žádný, jak se cizinec jmenuje.
„Je to vaše dítě?" ptal se Radovid matky, ukazuje na dceru.
„Ano, ale ne vlastní; měli jsme jen jediného syna, kterého jsme však v čtrnáctém roce ztratili."
„A jak se to stalo?"
„Nechtějte to, pane, ani vědět, je to smutná věc."
„Jestlipak byste ho poznali, kdyby k vám přišel?"
„Ba, nepoznali, musel by být již hezky urostlý, asi tak jako vy."
„Uhodlas to, matičko, neboť tvůj syn jsem já!"
Rodičové vzkřikli a padli synu okolo krku a líbali jeho ušlechtilé tváře. Schovanka zatím roznesla to po domě, a tak se v okamžiku všichni domácí přihnali do síně, chtíce vidět syna svých dobrých pánů. Radosti nebylo ani konce. Když se to všecko poněkud utišilo, ptali se rodiče syna, kde byl a co se s ním dělo. Ale Radovid měl dobře v paměti slova milenčina a ničeho rodičům nevyzradil, prose je, by se spokojili tím, že se k nim vrátil.
Dokud stará matka pokládala syna za ztraceného, byla spokojenější. Sotva však že se krásný mladík zjevil co její syn, již jí tisícero myšlenek lámalo hlavu - jak by ho nejlépe oženila. Konečně se rozhodla na tom, že mu dá schovanku, neohlížejíc se na to, zdali on ji také bude chtít, neboť s jistotou myslila, že se mu musí zalíbit. Bylo to ale děvče jako jabloňový květ; kdo ji viděl, tomu se líbila. Radovid sice také uznal její sličnost, proto ale na svou černou krásku nezapomněl.
Jednoho dne, chtěje oslavit návrat syna svého, sezval starý rybář mnoho hostů k hlučným radovánkám. Byltě on bohatý soused a přívětivý hostitel, k tomu všemu měl hezkého syna a ještě hezčí schovanku - což divu, že každý s radostí přijal jeho pozvání? Bylo tedy hostů plno. Jedli, pili a tancovali celý boží den. Radovid byl vesel a choval se k ženským velmi uctivě, nejvíc se však bavil s krásnou schovankou. K večeru vyšel s ní do zahrady a tam ohnivým nápojem rozehřát slíbil více, než slíbit měl; sotva však vypustil z úst nepředložené slovo, již ho smyslové opustili, a on padl na zem. Tu mu bylo, jako by před ním stála černá princezna; v její někdy tak usměvavé tváři ležel hluboký smutek, planoucí černé oči byly slzami zakalené. „Co jsi to učinil, Radovide?" pravila hlasem bolestným. „Nyní nesmíš ke mně, leč by ses sám a sám odvážil na cestu a mne opět v mém zlatém zámku nalezl; musel bys ale tyto železné škorně vzít s sebou. Máš-li ke mně tolik lásky, že to vše podstoupíš, tedy mne vysvobodíš a budeme blaženější než kdy jindy; jinak ale zůstaneš žebrákem navždy." Radovid se probudil a byl by to všecko měl za pouhý sen, kdyby nebyl viděl u sebe škorně a sám sebe v oškubaném šatě daleko od města. Byla to strašná změna za těch několik hodin; tu byl ctěn co nějaký kníže, bavil se s rodiči a s krásným děvčetem, a nyní pro těch několik slovíček musel podstoupit tak přísný trest. Když si všecko rozmyslil, proklínal sám sebe, že se nechránil škodného nápoje. Od té doby, co svou milenku viděl ve snu, přišly mu na paměť všecky ty blahé chvíle, které s ní prožil, i pevně si umínil, že ji vynajde, kdyby byla kraj světa. Sebral se tedy a železné škorně, kterých na nohou nemohl unést, uvázal k sobě, hodil je přes rameno a pustil se do světa.
Zatím ubozí rodiče nevěděli, co se to se synem stalo, že se ze zahrady ztratil; schovanka však netajila, co jí řekl a jak najednou od její strany zmizel. I čekali vespolek, že se snad vrátí, ale on se ani druhý, ani třetí den nevrátil. Konečně mysleli, že je nějaký duch v podobě syna šálil, a že to ani on nebyl. Tím se upokojili a žili jako prve. Ztrápený Radovid zatím chodil se svým těžkým břemenem od města k městu, ode vsi ke vsi, přes hory a doly, až přišel k černému moři. Tam se dal převézt na druhou stranu; i ptá se převozníka, zdali neslyšel nikdy o zlatém zámku.
„Nikdy," odpověděl tento, „ale na druhé straně na ostrově je obr, a ten ví mnoho, možná že vám to také může povědět." Radovid přistav k ostrovu hledal obra a také ho vskutku našel. Ptá se ho tedy, zdali ví o zlatém zámku.
„Ba, nevím, člověče, a nemohu ti o něm povědět; ale až půjdeš sedmkrát sedm dní a nocí, přijdeš k jedné hoře, a tam zůstává můj bratr; ten ti to snad poví."
„Ach, já nebohý, co ještě zkusím, dříve než tam přijdu; ale dobře tak na mne, proč jsem neposlechl."
S takovým nářkem kráčel Radovid dále; cesta ho vedla utěšenými krajinami, přes krásné ostrovy, nikde ho však nevábil travnatý koberec k pohovení, nikde netoužil po šťavnatém ovoci, aby se občerstvil aneb se napojil vůní rozličných květin; touha po černé milence poháněla ho vždy dále a dále a nedopřála mu oddechu. Když pak sedmkrát sedm dní a nocí šel, přišel k jedné hoře, na které měl mocný král země svůj stan. Šel k němu a ptá se ho, zdali ví o zlatém zámku.
„Já nevím," zněla odpověď, „ale to ti nejlépe poví můj bratr, který je králem ptactva a daleko široko rozesílá své posly, snad že některý z nich ti dá o něm zprávu. Až půjdeš ještě sedmkrát sedm dní, přijdeš k zelenému moři, za ním je veliký, černý les, v němž bratr kraluje."
Radovid poděkoval obrovi a odešel. - Opravdu přišel za sedmkrát sedm ní k zelenému moři, přes něž se dal převézt. Potom spěchal k černému lesu a hledal v něm krále ptactva. Když ho našel, vyřídil pozdravení od bratra králova a prosil, by mu pověděl o zlatém zámku. Král svolal hned všecky své poddané a ptal se jich, zdali by kdo z nich věděl o takovém zámku. Chvilku ptáčkové přemýšleli, pak vylítla ze shromáždění jedna vlašťovička a přistoupivši ke králi šveholila: „Já, králi, o něm vím."
„Kudy jsi tam letěla?"
„V sedmero řekách jsem se koupala, v sedmero lesích se houpala, ze sedmera hor se koukala, pak jsem přišla k zlatému zámku, kde přebývá černá princezna."
To když Radovid uslyšel, poděkoval králi a opět se vydal na cestu. Co nesnází zkusil, dříve než těch sedm řek přeplaval, sedm lesů přešel a sedmero hor přelezl, nedá se ani vypsat, a přece mu to všecko nebylo zatěžko. Maje železné škorně na zádech bral se neúnavně svou cestou dále.
Když to konečně všecko přetrpěl, uviděl jednoho dne zdaleka zlatý zámek. Ach, jak děkoval Bohu, že je u cíle své tak trpké cesty! Unaven, zemdlen hladem a žízní přišel až do zahrady, tam sedl pod strom a usnul. Právě v tu dobu procházela se černá princezna po zahradě a přišla až k tomu stromu, kde Radovid spal. S podivením se zastavila a hleděla, co to tam leží za člověka; ale jak se zaradovala, když poznala, že je to Radovid. Viděla na té osmahlé tváři, na jeho oškubaném šatě, na vyschlém těle, že musel mnoho přetrpět. Nemohla se zdržet, aby ho nevzbudila. Ten pak když procitna spatřil u sebe svou milenku, hned ji prosil za odpuštění a sliboval věrnou lásku až do smrti. Ona mu ráda odpustila. Oba se na smíření vroucně políbili. Ale sotva se ústa úst dotkla, počala její černá tvář bělet, a v malém okamžení stála před ním ta nejkrásnější bílá paní s černýma očima. Avšak kdyby i černou byla zůstala, byl by ji stejně miloval.
Tu najednou zjevil se před ním trpaslík a pravil k milencům: „Já jsem onen čarodějník, jenž tě zaklel. Radovid vyplnil všecky výminky a já nemohu od tebe ničeho požadovat, ač bych tě rád byl ošidil a za manželku dostal. Nyní vol, chceš-li zůstat zde, aneb se zase vrátit na zem?" Ale princezně se tu od té chvíle, co se Radovid zase vrátil, pod zemí zalíbilo a ona volila tam zůstat; i Radovidovi se svět zošklivil tak, že oba odloučeni od světa v zlatém zámku byli svorně a spokojeně živi, aniž si do smrti přáli světských rozkoší.
Žádné komentáře
 
Obsah na Svět pohádek