Svět pohádek

Božena Němcová

Jak Jaromil k štěstí přišel

Před dávnými a dávnými časy stála v malém údolí skromná chaloupka, v níž bydlel uhlíř se ženou a sedmiletým synáčkem. Od božího rána až do samého večera pálil v lese uhlí, které pak, když ho měl hodnou zásobu, po dědinách rozvážel. To bylo jeho živobytí. Žena zatím doma předla a malý Jaromil (tak se jmenoval jejich syn) pásl skoro celý den několik koz a ovcí po lesnatých vrších, jimiž údolí kolem dokola bylo ohrazeno. Uhlířka nebyla Jaromilova vlastní matka, tu on již v něžném mládí ztratil; ale otec jeho prý jen jemu k vůli pojal druhou ženu, která však ubohému dítěti byla pravou macechou.
On se neměl nikdy dobře, leč když nastala zima a otec, nemoha pálit, musel zůstat doma. Požalovat si otci nesměl, neboť když jej macecha vybila, pokaždé mu říkala: „Povíš-li to, kluku, tátovi, dostaneš zítra ještě víc!" Chudák mlčel, ale přesto přece málokterý den ušel bití.
Proto byl také nejveselejší, když ráno kousek suchého chleba do kapsy strčil a ovce na pastvu hnát směl. Přišed s nimi až na tučnou lučinu, nechal je volně se pást a sám bloudil po lese. Tam mu bylo jako ptáku v povětří; buďto zpíval s ním o závod, řezal z proutků píšťalky anebo sbíral chutné jahody, aby měl příkusek k suchému chlebu; ale jeho nejmilejším vyražením bylo hledat kvítka. Nebylo mu zatěžko vylézt pro ně na vrchol skály anebo s příkrého vrchu pustit se v dolinu. Ty nejkrásnější však vybral se zemí a přesadil do své zahrádky, kterouž si u paty jednoho vršku ze samých lesních kvítků udělal. Z potůčku, kterýž se jako stříbrošedá pentle zeleným údolím vinul, si je zalíval, u nich největší část dne trávil a v jejich rozmanitosti nalézal jediné svoje potěšení. S nimi hovořil, jim si požaloval a s nimi se těšíval; i bylo mu vždy, jako by něžné hlavinky k němu klonily a jemu odpovídaly. Boháči, kteří častokráte za drahý peníz vyhlášené květiny z ciziny si dávají přivézt, sklené domy pro ně staví a lidi k tomu draze platí, trápívají se nedočkavostí ve dne v noci až k jejich úplnému výkvětu, aby konečně viděli, co by často krásnější ve vlasti na mezích byli našli. A přece nemohou mít větší radosti nad takovými květinami, jako měl Jaromil, když jedno z jeho kvítků dostalo nové poupě. Kolem okolo zahrady měl udělaný hustý plot z nízkých stromků; v prostředku bylo z drnu sedátko pro jeho pohodlí. K večeru vzal píšťalku a zapískal na své stádo. Tu se přihnaly kozy a ovce k známému místu a postavily se okolo plotu. Koza třela mlsnou bradu o plot, ovce zase upřímným okem důvěrně pohlížela nahoru, ale žádná se neosmělila k svému pastýři vkročit do zahrádky, dokud z ní nevyšel; pak se okolo něho obsypaly a tiše za ním kráčely k chaloupce.
Takový život vedl Jaromil v létě. Ale když země svůj kvetoucí šat svlékla, zpíval i Jaromil pohřební píseň svým květinám, a když poslední pochoval, zakryl listím a chvojím hrob její, pak nastaly pro něho smutné doby; musel sedět doma a matce neb otci v domácí práci pomáhat. Tenkráte nevládla ještě světem móda, lidé sami na šat předli, sami si ho také utkali a ušili. To byla jejich zimní práce, když venku neměli co dělat. A protož musil Jaromil pomáhat buď matce soukat, ba často i příst, aneb musil pro otce z tvrdé kůže šít škorně.
Večer, když bylo po práci, sedli okolo krbu, a tu jim starý uhlíř vypravoval všelijaké příhody, aneb něco z časů, kdy ve městě sloužíval. Jednou když také tak seděli, řekl uhlíř k Jaromilu: „Ale, hochu, ty rosteš jako dříví v lese a my jsme si ještě ani nerozmyslili, co z tebe přece má být; ničemu se neučíš, jen po lese s těmi ovcemi chodíš a ta léta tak protouláš; to nejde, ženo, já ho musím někam zavést, aby z něho přece něco bylo."
„Však ono je na něj ještě času dost," odpověděla uhlířka.
„To se zdá tobě, ale já tak nemyslím. Poslechni, Jaromile, čímpak bys chtěl být?"
„Já bych nejraději byl zahradníkem."
„To není, holečku, nic, tím si chleba nevyděláš; vzpomeň si na něco jiného."
„Já jinak nechci."
„Proč?" tázal se otec.
„Protože mě to netěší celý den v sednici být zavřen a u řemesla sedět; já jsem nejraději venku na zdravém povětří."
„Buď tedy uhlířem; aspoň ti to více vynese, a budeš také na zdravém povětří!"
„Ne, ne, táto, vy ty krásné stromy porážíte, pálíte, a já je chci pěstit a rozmnožovat."
„Ty bloude, u čeho by ses pak ohřál, kdybychom nepálili dříví?"
„Vždyť máte v lese dost starých pařezů a špatných stromů a nemusel byste ty zdravé stromy kazit; kdybych já byl takhle králem, to by nesměl nikdo v mých lesích dříví porážet a v mých zahradách kvítí trhat."
„Protože jsi hloupý; pak bys teprv viděl, jak daleko bys při takovém pořádku přišel."
Tak se končívaly jejich rozprávky, když se otec Jaromila ptával, čím chce být; dlouho to trvalo, nežli ho otec přesvědčil, že se to všecko ve světě takto stát musí; ale to přece na něm nevymohl, aby ho stran učení na jinou myšlenku přivedl; on zůstal při svém, že nebude ničím jiným než zahradníkem. Konečně uhlíř neodpíral, ale uhlířka říkala: „Co by ses s tím klukem zlobil? Čím ty chceš, tím musí být."
„Ale já nechci, aby na mě jednou naříkal," byla vždy odpověď dobromyslného uhlíře.
Sotva začali ptáci vzkříšení země vesele slavit, sotva se vršiny zazelenaly, již pospíchal Jaromil k své zahrádce. Ale všecky květinky, kromě rané chudobky, měly očka zavřena. Tak chodíval k nim každý den, když jen trochu pochvíli měl, až byly všecky rozkvetly a on stádo pásaje celý den mohl u nich sedět. Jednoho dne chodil po lese, zpíval si a koukal po stromech; tu vidí překrásného ptáčka na jednom stromě sedět. Mělť chocholatou hlavičku jako zlato, břich a záda od nejtmavějšího až do nejsvětlejšího modra, křidélka hnědá a ocásek tmavočervený. Chvilku se na něj Jaromil díval jako zjevený. Ale když viděl, že ptáček vždy níže a níže poletuje a konečně i z větviček letí a po zemi poskakuje, myslil si: „Počkej, teď ho chytnu," a honem bere čepičku a po prstech se krade blíže k němu, by ho pod ni lapil. Ale ptáček nebyl tak hloupý; - čepička padne a -ptáček letí dál. - Ale Jaromil se pustil za ním, mysle, že ho musí dostat. Ten ale kousek uletěl a zase sedl, a když se k němu Jaromil blížil, vzchopil se a zase kus odletěl, tak jako by schválně hocha za sebou lákal. Ten byl již celý upachtěn, ale přece si pokoje nedal a neustále ptáka pronásledoval; v horlivosti si ale nevšimnul, že se již hezky daleko od domova vzdálil a že je v pracizí krajině.
Když ho již kolik hodin tak honil, tu se mu pták před očima ztratil. Ohlíží se po něm, ale pták byl tentam; i tu teprv viděl, že se zaběhl. Chce se zpátky vrátit, ale tím více bloudí; najednou se octne v údolí, z něhož neví kudy kam. Hladový a během celý unaven sedne na zem a začne plakat. „Ach, že jsem se dal tak daleko zavést! Jakpak se teď dostanu domů? Co řekne otec a matička?"
V takovém naříkání zaslechne nad sebou veselý zpěv, a jak se kouká, kdo to, vidí na skále sedět toho samého ptáka, který ho tak daleko odlákal. „Počkej, šibale, tobě to splatím," pomyslil si Jaromil a honem se země vyskočí a hledá kámen, by ptáka zabil. Ale ten si z toho nic nedělal a ani se nehnul. Otvíral tmavý zobáček a tak líbezně zpíval, že i rozzlobený Jaromil na mstu zapomněl a pěvce poslouchal. Najednou umlknuv, slítl dolů a ve skále zmizel.
Jaromil, který ho ani z oka nespustil, viděl dobře, kde se ztratil, a šel blíže ke skále. Tu vidí před sebou uzounký otvor, takže by se tam velký člověk sotva mohl protáhnout. Nebyl bojácný a směle do skály vlezl. Asi dvacet kroků se tak šoupal a byl zase venku; ještě krok, a zůstal jako omráčený stát s rukama před sebou sepjatýma. Jak daleko oko vidělo, tak daleko byla jedna zahrada, jeden ráj; uprostřed stál zámek ze slonové kosti, drahým kamením uměle vykládaný; okolo sloupů, jimiž sem tam byl ozdoben, vinul se břečtan až k zlatému krovu; na sta květin, jakýchž oko lidské ani nevidělo, skvělo se na zeleném trávníku, který jako aksamitový koberec celou zahradu pokrýval. Na stromech, které tam jednak plny ovoce, jednak plny květů stály, houpali se všelikobarevní ptáci. Mezi tím vším ale hemžilo se množství malinkých lidí. Mužíci byli v šedých, ženské v bílých šatech.
Jaromil nevěděl, kam a nač se má dříve koukat; tu přiběhlo k němu několik malých děvčátek a jedna z nich řekla: „Proč zde stojíš a nejdeš mezi nás? Pojď raději a pomoz nám zalévat tam ty květiny, budeme potom s tebou hrát."
Nebyl Jaromil tak nevlídný hoch, aby se byl tak hezkým děvčatům dvakrát dal pobízet, protož ihned s nimi šel. Vedly ho po zahradě, až skoro k samému zámku, kde z potůčku, který se jako hádě travou plížil, kvítka zalévaly.
„Chvilku s námi zalévej a pak ti ukážeme ještě krásnější květiny a dáme ti sladkého ovoce." To se Jaromilovi líbilo. I nasbíraly do malých mušlí vody a lily na květiny. Ale Jaromil jim mnoho nepomohl; za jedno se díval na kvítka a za druhé na hezounké panenky, jak se po trávě jen vznášely, tvářinky jim hořely a očka v hlavě jen hrála.
„Jakpak se jmenuješ?" ptal se Jaromil té největší, ač mu sotva dosahovala po kolena.
„Já se jmenuji Narciska; tamhle moje sestra, ta se jmenuje Lilie, a ta druhá Jacinta;" tak mu vyjmenovala pěkná Narciska celou řadu rozkošných jmen svých sester. Když byly s prací hotovy, vzala Narciska Jaromila za ruku a vodila ho po zahradě. „Utrhni si ovoce, jaké chceš, a jez."
To si nedal Jaromil dvakrát říkat, neboť cítil již trochu hladu; natrhal si chutného ovoce a dosyta se najedl.
Nebyla tam ale jen ta děvčátka, s kterými chodil, ono jich tam bylo každých deset kroků hromada, jenže se mu zdála Narciska přece mezi všemi být ta nejkrásnější. Viděl také, že mužíci sem a tam běhají, někteří že jsou v strakatý, jiní jen v šedivý šat přistrojeni, ale těch si děvčata nevšímala.
„Copak je to za lid, Narcisko?" ptal se Jaromil své průvodkyně.
„Jedni, a to v tom šedivém šatě, pracují v kopcích, ti ve strakatém zase v zahradě, a někteří posluhují také králi, který se svou paní, naší matkou, ve slonovém zámku zůstává. U vás nahoře prý je velcí lidé jmenují pídimužíky."
Jaromil jí na to neposvědčil, nemoha se upamatovat, že by o nich kdy byl slyšel.
„Chceš-li," řekla zase švitorná Narciska, „dovedu tě ke králi."
„Proč ne? Pojď."
Poslala tedy sestry napřed a sama šla s Jaromilem zvolna za nimi. Ty ji zatím ohlásily a přišly jim zase naproti a vedly je ke králi a královně.
Ve velké síni na trůně, který byl pokryt červeným damaškem, zlatem a diamanty draze vyšívaným, seděl král pídimužíků s královnou, přívětivou a krásnou paní; po obou stranách sedělo a chodilo mnoho mladých paní a panen.
„Koho to vedeš, má sličná dcero?" řekl král k Narcisce, když Jaromila přivedla k trůnu.
„Zabloudil sem jeden ze synů světského krále nad námi," odpověděla. „Dovol tedy, bych mu naši říši ukázala a dopřála krátký čas mezi námi pobýt."
„Ty jsi opatrná a moudrá, protož ti prosbu tvou neodepru; jdi a dělej podle své libosti."
Nato přiskočila Narciska k otci a k matce, oba na čelo políbíc.
„Chovej se tak, jak ti Narciska poručí, chceš-li zde zůstat," řekl král Jaromilovi, když s Narciskou odcházel.
Podivilť se Jaromil kráse a nádheře v síních; podlahy byly vykládané kamením všelikých barev, na nich ležely koberce uměle utkané; stříbrných nádob jakož i rozličných hraček ze zlata stálo plno na stolích a ve schránkách, které byly z drahého dříví pěkně vyřezané. Lenošky byly potažené červeným damaškem a zlatým třepením ozdobené. „Ach, vy tu máte krásně jako v nebi," řekl Jaromil k Narcisce; „dovol, bych si do jedné lenošky sedl, abych přece věděl, jak si páni hovit umějí," a položiv hlavu na měkký lenoch, liboval si tu velice.
„Chtěl-li pak bys být králem?" ptala se ho Narciska.
„To věřím, je to hezká věc mít všeho dost a bez starosti být živ. Kdybych se stal králem, byl bych ním jen proto rád, že bych mohl mít mnoho krásných zahrad, o ostatek bych se nestaral."
„To bys byl správným králem. Král musí o celou zem pečovat jako otec o své děti, a má tedy více starostí než kterýkoli jiný člověk; náš král chová nás všecky jako své vlastní děti, žádný neplatí více ani méně; jak mluví se mnou, tak mluví s každým poddaným, který celý den po kopcích pracuje; co chce on, to chtějí všichni, a co oni chtějí, to on rád vyplní. A myslíš, že to všecko, co zde vidíš, patří králi? Nikoli, on si k tomu většího práva nebere než každý jiný; zde si může každý tak pohovit jako on, ten zámek je pro nás všecky, u jeho stolu jíme všichni. Či myslíš, že by tě tvoji poddaní milovali, kdyby na tebe museli pracovat a pak vídali, jak ty jejich pracně vydělané peníze v rozkoších prohýříš a za to všecko jim sotva k jejich prosbám milostivě ucha nakloníš? Můj milý hochu, to by z tebe byl špatný král."
„Nahlížím," z lenošky vstav řekl Jaromil k Narcisce, která před ním jako kazatel stála, „že jsi mnohem moudřejší ve všem než já, a chci být tebe poslušen; nebudu ovšem nikdy králem, ale tvé ponaučení si budu proto přece pamatovat. Ale teď pojď se mnou zase do zahrady." Když tak mezi těmi květinami a stromy chodili, ptal se Jaromil Narcisky: „Ale pověz mi přece, čím to je, že u vás zde ta kvítka jsou tak krásná a bez poskvrny?"
„Poslechni, Jaromile," odpověděla průvodkyně, „s těmito květinami a stromy, co jich zde vidíš, jsme my srostly; to je náš zákon: vyhyne-li ta zahrada, vyhyne i naše říše; my se tedy nestaráme jen o jednotlivé květiny, nýbrž o zachování celé zahrady. Protož opatrujeme každý strůmek, každé kvítko, a pěstíme a čistíme je od škodného hmyzu. Jsouť i také byliny, které se závistně okolo květin plazí, dokonalého vzrůstu a krásného květu jim nepřejíce; ty vypleníme. Ale máš zde také mnoho květin, které, ač méně dokonalé jsou nežli růže a lilie a jiných více, přece mezi ně také patří, protože mají též dobré vlastnosti, které se však, opatruj je jak chceš, přece nedaří; ty jsou nemocné a ty máme tamhle ve zvláštním oddělení. Ale jsou také některé příliš slabé, by se vzhůru pnuly, jako například břečtan; ty vsadíme ke stromům, by měly podporu. Jiné zase milují chlad a vodu; vysaď je na sluneční paprsky, a v okamžení zvadnou; pro ty se vine zde potůček. Žádné nezavrhnem, každou chceme zdokonalit, by se všecky krásou skvěly a naše zahrada rájem se stala."
Takto poučovala Narciska Jaromila, chodíc s ním po zahradě; když všecko prošli, řekla k němu: „Pojď nyní, povedu tě někam jinam." Vzala ho za ruku a vedla ho cestou, kudy šedivě oblečení pídimužíci chodili. Ze zahrady šli tmavými chodbami jako pod zemí, až přišli do jedné síně, kde mnoho a mnoho takových malých mužíků se hemžilo; jedni přebírali zlaté rudy, ti vybírali zase drahé kameny nebo je leštili, jiní ještě dělali ze zlata všelijaké krásné hračky, jakých Jaromil mnoho v zámku viděl; nejvýš u stolu seděl starý mužík a dával lesklé diamanty, granáty a rubíny do zlatých skřínek. Mrzutě mrštil po Jaromilovi okem.
Ale Narciska k němu přistoupila a scvrklé ruce mu pohladivši řekla: „Nehněvej se, staroušku, král mi dovolil, bych sem hocha přivedla."
Na ta slova stařec Narcisce dovolil, aby si všecko prohlédli. Když celou síň přešli a na ty krásné věci se podívali, které kolem zdí v přihrádkách byly sestaveny, poděkoval starci a šli ven.
Z té síně vedla Narciska Jaromila po několika stupních dolů na zelenou louku. Prostředkem se vinul potok, na jehož vlnách se houpaly zelenovlasé víly. Bílé průhledné roucho jako z pavučin utkané splývalo až po kolena, v hlavě měly věnce z vodních lilií. Malá děvčátka, jako andílkové, houpala se na korálových stromech, jiná zase plovala o závod v perlových mušlích aneb si vespolek hrála. Narciska skočila s Jaromilem do malé, z černého dřeva pěkně udělané a stříbrem uměle vykládané loďky a zlatým veslem hravé vlny rozhrnovala. Když připluli mezi víly, ty hned Narcisku obstoupily a vítaly. Nejkrásnější však z nich vkročila k ní do loďky. Místo liliového věnce měla na hlavě závoj perlami vyšitý; byloť vidět, že je paní nad druhými. „Kdo je ten hezký hoch, Narcisko?" šeptala víla.
„Zabloudil do naší zahrady, i líbí se mi a chci mu, dokud smí u nás zůstat, naši říši ukázat."
„A král ti to dovolil?"
„Bez jeho vědomí bych to zajisté byla neučinila."
„Ale pověz mi, krásná paní, kam ty vody plynou?" ptal se Jaromil víly.
„Z nich se napájejí byliny a stromy," odpověděla ona, „jimiž se země vaše zdobí."
I podivil se Jaromil kráse všeliké. Lehkonohé víly kolem obskakovaly a na sličného hocha se usmívaly, ale nejkrásnější se pohroužila do vody a v okamžení zase vyplula a Jaromilu perlovou mušli podala s těmi slovy: „Tu mušli si schovej ode mne na památku. Kdyby se stalo, že bys potřeboval mé pomoci, rozloupni mušli a perlu hoď na zem, tím mě můžeš přivolat." Jaromil víle poděkoval a mušli si schoval. Nato se rozloučili a šli dále.
Teď přišli k paláci, který byl celý z bílého mramoru. Vešli dovnitř. Byla tam jedna krásná velká síň plná ohně. Zažloutlé a modravé plameny se v obloucích proplétaly aneb po hladkých stěnách vinuly. Vprostřed ale byla velká hvězda jako slunce, ta se třpytila bledožlutou září, a z jejích paprsků pršely miliony jisker. Mezi tím tancovaly děti, malé, ale hezounké postavy; zdálo se, že jsou z nejčistšího křišťálu utvořené, neboť byly tak průhledné, že bylo vidět, jak jim radostí srdečka poskakují. „Ale že pak ty děti v tom ohni neshoří?" řekl Jaromil k Narcisce.
„Tak, jak ty žiješ na zemi, víly ve vodě, tak žijí tyto děti v ohni, bez něhož nemohou být živy."
„A kam jde ten oheň, a proč je tady?"
„Jak je potřeba všemu, co roste, vody, tak je potřeba i také ohně. Myslíš, že by bylo vaše víno tak ohnivé, kdyby zde nenabylo tepla?"
Jak tak mluvili, vyběhlo z ohně jedno z malých děvčátek a pravilo: „Když ti moje sestra dala na památku, vezmi také něco ode mne." I podalo Jaromilovi malinkou krystalovou lahvičku, v níž se něco ohnivého blýskalo. „Dobře to opatruj; budeš-li něco ode mne potřebovat, otevři jen lahvičku a já přijdu; ale jinak ji neotvírej."
Jaromil poděkoval hořící dívce a lahvičku schoval k mušli. Nato se odebrali nazpátek.
„Nyní," řekla Narciska, když přišli do zahrady, „můžeš ještě jednou jít se mnou ke králi, ale pak se musíš od nás rozloučit."
„A proč mě vyháníš? Mně se tu u vás líbí, chtěl bych tu zůstat navždy."
„To nemůže být, milý hochu, my zde nesmíme žádného z vás podržet; vy lidé nejste tak svorni a spokojeni jako my, a protož se mezi nás nehodíte. A myslíš, že by se ti zde vždy líbilo? Ty bys nezůstal tak skromný - čím větší bys byl, tím více bys toužil po marném světě a naše zahrada zdála by se tobě malou; snad, až svět poznáš, často si na náš život vzpomeneš." Mezi tou řečí přišli k slonovému paláci a vešli do síně, kde byli král a královna.
„Jak se ti u nás líbí, hochu?" ptal se král Jaromila.
„Tak dobře, pane králi, že bych tu u vás chtěl zůstat věčně."
„To bys musel být tím, čím jsou tito," a přitom ukázal na lehkorouché malé tvory. „Tak se ale musíš zase vrátit nazpátek."
„Ještě chvíli, otče, jej mezi námi nech, pak ho sama doprovodím," prosila Narciska krále. Ten jí to dovolil. Nyní si sedla s Jaromilem na odpočívadlo a okolo nich se shrnula drobná čeládka s královnou v čele a Jaromil musel povídat, jak je na světě a jak tam lidé žijí. Ale nikdo se tomu nepodivil, naopak všichni se smáli. Potom dali Jaromilovi chutného ovoce. Když se najedl, poděkoval sličné královně a králi, rozloučil se s ostatními a ubíral se s Narciskou ze skvostného zámku. Když z něho vyšli, byl by Jaromil lítostí plakal, že musí krásnou zahradu opustit; smutně se ohlížel po rozkošných květinách i zdálo se mu, jako by se každá k němu klonila a s ním se loučila. Tu šli okolo keře, na němž se mnoho růží skvělo I nahne jednu větev k sobě, by si naposledy v té lahodné vůni tvář zkoupal; ale větev mu z ruky vyklouzne, keř se zatřese a tisíc růžových listů se na něho sesype. I nabere jich do hrsti a dá do kapsy. „Ty si nechám na památku z vaší zahrady," řekne k Narcisce.
„Jen si je dobře schovej," odpoví tato. Po chvilce přišli ke skále, kterou se Jaromil dostal do zahrady. „Nyní," řekla Narciska, „se musíme rozloučit, ty půjdeš do světa, já zůstanu zde. Tu máš zlatou pecku; budu-li ti moci být někdy v něčem nápomocná, tedy ji rozloupni a jadérko hoď na zem; tím mne zavoláš. Až do té doby ji měj schovanou. Ale pamatuj si, že do své smrti žádnému nesmíš povědět, kde jsi byl, sice bys nás i sebe udělal nešťastnými."
„Neboj se, Narcisko, ode mne se nikdo o vás nedoví."
Nato mu podala Narciska pravou ruku a levou se dotkla skály. Skála se otevře, Narciska zmizí, a on stojí samojediný v širém poli. Nebylo tu ani lesa, ani skály, kudy tam vešel, a těžko mu bylo najít cestu k domovu. I viděl nedaleko před sebou pást se dobytek, a ještě dále několik chaloupek, kousek pole a zahrádku, kde lidé pracovali. K těm tedy Jaromil zaměřil, by se jich poptal na cestu k domovu. Když přišel k prvnímu člověku, který na poli plel, zeptal se ho: „Prosím vás, nemůžete mi povědět, na které straně je černý les a jak daleko k němu?"
„Černý les, ten je tamhle na té straně, ale jak daleko k němu, to vám, mladíku, nemohu říct; bude to asi hezký kus cesty, neboť když sem uhlíř Matěj uhlí vozíval, trvalo to den sem a den tam."
Když slyšel Jaromil jméno svého otce, byl rád a ptal se dále: „Copak vám ho již nevozí?"
„A jak by vozil, když ho tam víc není? Před desíti lety se mu ztratil sedmiletý chlapec, jeho jediná radost; asi za rok, když hocha nikde nalézt nemohli, prodal Matěj chalupu a šel do jednoho města; jak se jmenuje, to jsem už zapomněl. Povídal, že se tam také vyživí a že tam snad spíše syna najde."
S podivením poslouchal Jaromil a pozoroval, že vy-sokorostlému muži dosahuje až po ramena. „Deset let tedy jsem tam byl," pomyslil si, „a mně se to zdá jen několik hodin."
„Vy jste snad starého Matěje znal?" vytrhl sedlák Jaromila z přemýšlení.
„Ano, já jsem jeho bratra syn a přišel jsem ho navštívit, a teď se mi radost zkazí."
„I copak byste si tak naříkal? Není-li zde, je jinde, konec světa jistě nebude. Zde tou cestou jel do města; jděte za ním a také tam přijdete. Kdo ví, zdali se s ním někde neshledáte. Ale dnes je již pozdě; chcete-li, zůstaňte u mne přes noc a časně ráno vás kus cesty vyprovodím."
S radostí přijal Jaromil návrh poctivého sedláka a šel s ním do jeho chaloupky. Žena a dvě děti jim vyběhly naproti a Jaromila přivítaly. Mezitím co selka večeři chystala a sedlák v domě dohlížel, zůstal Jaromil s dětmi sám v malé sedničce. Z počátku si jich Jaromil nevšímal, protože pořád ještě sám s sebou měl co dělat; ale za chvilku ohlídnuv se po sednici, viděl děti v malém koutečku stát a bázlivě na sebe hledět; i zavolal je k sobě. Když se osmělily, přistoupil hoch k Jaromilovi a sedl mu na klín. Tu něco v kapse zacinkalo a Jaromil vytáhl plnou hrst zlatých peněz. „I pro Boha, kdo mi ty peníze dal?" pomyslil si Jaromil, ale tu si vzpomněl, že si do té kapsy strčil růžové listy a že je snad dobrotivé víly proměnily v peníze, by nemusel na cestě trpět nouzi. I vzal dva z nich a dal je dětem. Plny radosti běžely děti k matce a dar ukazovaly. „Ženo," řekl jí sedlák, když viděl peníze, „to je jistě nějaký pán a jen tak za sedláka přestrojen; koukni se, je to ryzí zlato; ať mu ustrojíš dobrou večeři a měkce usteleš." Nato šel k Jaromilovi, aby mu poděkoval; ale ten pravil: „Chcete-li mi nějak službu prokázat, zaopatřte mi jiné šaty, já vám je dobře zaplatím." Mělť Jaromil šaty, jak byl z domu vyběhl, a musel v nich ovšem tuze dětinsky vypadat.
„I s radostí," řekl ochotný sedlák a odešel.
Netrvalo to dlouho, než se s oděvem vrátil. Když se Jaromil oblékl, bylo mu to, jak by ulil. S radostí zaplatil sedlákovi dvojnásobně, povečeřel a šel spát. Ráno za svítání vydal se Jaromil na cestu. Za několik dní přišel do jednoho městečka, kde se dověděl, že odtud do hlavního města není daleko. Byl tomu rád, neboť ho již chůze mrzela. Jakmile do města vkročil, vešel hned do jedné hospody, by si pohovil. Bylo tam plno lidu; Jaromil si sedl do koutka a poslouchal, co se povídalo. Tu slyšel, že má král jedinou dceru, která je němá, slepá a celá neduživá, a jíž nikdo pomoci nemůže „Už to s ní trvá sedm let," vypravoval jeden, „ze všech končin světa byli tu lékařové, ale žádný ji neuzdravil. Loňského roku byl král u toho vyhlášeného poustevníka v černých lesích, a ten mu něco poradil, ale to prý není k dostání."
Jaromil dával na řeč dobrý pozor. „To by bylo něco pro mne," myslil si; „což kdybych šel ke králi a žádal ho, aby mě přijal do služby za zahradníka?" S tou myšlenkou odebral se Jaromil na lože; a opravdu se mu zdálo, že je královským zahradníkem, jak si byl přál. Ráno vstal, zaplatil hospodskému, zeptal se ho na cestu ke královskému zámku a pak tam s chutí kráčel. Bylo to nádherné stavení z jedné strany cele zahradou ohrazené. Nebylo tam hluku a běhu, jak to obyčejně při dvořích bývá. Všude byly koberce prostřeny, aby se kročeje po klenutých síních nerozléhaly, i po dvoře leželo černé sukno, aby nebylo slyšet dusot koňů a rachot vozů. Černě byli ustrojeni všickni sloužící, kteří jako duchové po dvoře chodili, okna byla ještě zastřena. Když Jaromil do zámku vešel, bylo časně, žádný si ho nevšimnul a on se také žádného ptát nechtěl, protož se zatím usadil na lavičku nedaleko zahradních dveří.
Neseděl dlouho, tu přešel stařičký muž s lopatou okolo něho k zahradním dveřím, které si klíčkem otevřel a opět za sebou zavřel. Jaromil viděl skrze skulinu, jak se stařeček po záhoně hmoždí a jak pernou mu ta práce přichází; zaklepal tedy na dveře a zvolal: „Odpusťte, já vidím, že jste na tu práci tuze sešlý, dovolte, bych to za vás udělal; já jsem také zahradník, ale dlouho jsem byl na cestách a své umění zanedbal, tuším však, že to přece půjde. Kdybyste snad později nějakého pomocníka potřeboval, šel bych rád k vám do služby."
Stařeček se na něho přívětivě podíval a odpověděl: „Mám to rád, když se člověk sám práce chápe, aniž ho k ní nutit třeba; kdyby to pouze na mně záleželo, vzal bych tě hned do práce, ale já musím dříve mluvit s králem, a to má své obtíže."
„A jaké?" tázal se Jaromil.
„Neslyšel jsi nikdy o nemocné dceři našeho krále?"
„Slyšel jsem o ní včera večer v hospodě," odpověděl Jaromil, „a také že král se svým zármutkem o samotě hodiny tráví."
„Tak jest. Srdce mě bolí," pravil stařec, „pomyslím-li, že ani chodit nemůže, někdy jen trochu v křesle sedí aneb se do zahrady snésti dává. Já jí často trhával kvítka, když ještě co zdravé děcko kolem mne obskakovala, a protož se teď ani bez bolesti na ni podívat nemohu. Rád bych konec světa šel, kdybych věděl, že to najdu, co by jí pomohlo."
„A copak to je?" ptal se Jaromil.
„To ti ještě povědět nemohu, až jestliže se králi zalíbíš a budeš přijat do služby. Dokud nebyla princezna nemocna, pracovala jich zde více, ale nyní nesmí krom mne žádný do zahrady vkročit. Počkej tedy, až jak král rozhodne."
Stařeček odešel. Jaromil vzal lopatu a ryl místo něho. Netrvalo to dlouho, než se zahradník vrátil. „Nesu dobrou zprávu; máš jít hned se mnou ke králi, snad tě na mou přímluvu podrží."
Když přešli dlouhou světlou chodbu a několik pokojů, vešli do královské ložnice, kde se zármutkem sklíčený otec procházel. Když Jaromil se zahradníkem vešel, pokynul král, aby přistoupil blíže, a hledě dlouho na Jaromila, od hlavy až k patě ho měřil a pak se ho na jeho život vyptával. Neohroženě odpovídal mu Jaromil. Co se však týkalo podzemního zámku, to ovšem zamlčel.
Spokojen jsa král řekl konečně: „Nu dobře, já si tě podržím; ale musíš celý den v zahradě sám a sám pracovat, nesmíš nikam chodit, leč ke starému Boršovi, a nikomu povídat, co uvidíš a uslyšíš."
„To bych byl udělal, kdybyste mi to, pane, ani nebyl poručil; myslím, že budete se mnou spokojen." Nato se králi poklonil a s Boršem odešel.
„Teď, stařečku, buďte tak dobrý a ukažte mi, co mám dělat." Šel tedy starý Boreš s Jaromilem po zahradě, a když ho všude provedl a všecko mu pověděl a ukázal, řekl ještě: „Teď ti to odevzdávám; budeš-li ode mne co potřebovat, přijď jen, já zůstávám tamhle u vrat v tom zeleném domku."
Jaromil starci za všecko poděkoval, a když odešel, vzal své zahradnické nářadí a šel po své práci. Bylo k poledni; tu se otevřely zámecké dveře, které vedly z princezniných pokojů do zahrady, a několik ženských neslo v křesle měkce vycpaném nebohou nemocnou. Jaromil byl nablízku a okopával květiny; ale jak ženské spatřil, nechal všeho být a zašel dále do zahrady, aniž se dříve ukázal, dokavad neslyšel, že se vzdálily. Když se to královna a král dověděli, líbilo se jim to velice, i počali Jaromilovi již docela důvěřovat; často volala jej pak královna k sobě, i když dcera byla v zahradě, a on musel princezně květiny nosit a křeslo jimi krášlit. Tu viděl tedy Jaromil, že její pravidelná tvář byla zohyzděna, oči zavřeny, jen když ústa otevřela, bělely se v nich dvě řady perliček. Bylo Jaromilovi líto té mladé květinky, takže ji neustále měl před očima. „Ale," pomyslil si jednoho dne, „vždyť starý Boreš ví, co by jí pomohlo, a on mi přislíbil, že mi to poví; toť se ho co nejdříve zeptám." A také když se s ním sešel, byla to jeho nejprvnější otázka.
„Teď už ti to mohu povědět. Nedaleko odtud je les, který se daleko pod zem táhne; tomu říkají černý les. V tom bydlí velmi učený a již starý muž, k němuž z daleka široka lidé chodí na poradu; jednou jsem se o něm též králi zmínil a prohodil, kdyby se snad také stran princezny s ním poradil, a on uposlechl. Musel jsem se vyptat na cestu. Když jsme k němu přišli, zůstal s králem samoten, a jak mi potom král vypravoval, vyptal se na všecko o dceři a odešel; za chvíli přišel zase zpátky a prováděl všelijaké čáry; tu se prý ukázala před nimi krásná paní, jíž se starý poustevník ptal, čím je možná dceru královu uzdravit, a ta dala za odpověď: ,Ze stříbrného potoka nabude čistoty těla, ze živého ohně nabude zraku a z jablka mluvícího stromu nabude řeči.' Posuď sám, zdali je něco takového na světě? Co se král již naptal, ale všecko nadarmo. Kdo jí pomůže, tomu chce dát půl království a třebas i dceru, tak mi řekl."
Jaromil nic neodpovídal, ale dobře si slova zahradníkova pamatoval a pořád v duchu přeříkával, až si vzpomněl na ty památky z říše pídimužíků, které vždy u sebe nosil. „Voda tedy, oheň a mluvící strom jí mohou pomoci? Což kdybych poprosil ty dobré víly, aby ji uzdravily? Ony pěstí kvítka s takovou péčí, jistě že se i nad tou ubohou smilují." Na té myšlence se tedy ustanovil a s pevnou důvěrou přistoupil druhý den ke králi.
„Co žádáš, Jaromile?" ptal se král, když k němu vešel.
„Pane můj, jestliže máte ke mně tolik důvěry, byste mi princeznu svěřil, já vám ji uzdravím."
„Ty že bys ji uzdravil?" ptal se král s podivením. „Proč jsi to již dávno neřekl?"
„Protože jsem nevěděl, co jí pomůže."
„A nyní to víš?"
„Vím, starý Boreš mi to pověděl. Chcete-li ji vidět zdravou, musíte mi ji na tři dni svěřit, a nesmíte zkoumat, co se s ní dít bude, sice by to všecko nebylo nic platno."
„Dobře, Jaromile; vezmi si ji na starost, a jestliže ji uzdravíš, dám ti, co budeš žádat, ať je to třeba celé moje království."
Jaromil odešel a král šel ke královně, by ji tou radostnou zprávou potěšil. Jak o tom královna slyšela, sama k Jaromilovi běžela a chtěla, by s ní šel do zámku a v zahradě více nepracoval; ale on jí poděkoval, vymlouvaje se, že si musí v zahradě právě všecko připravit. Opravdu také ohradil si jedno místo stranou, by tam žádný nemohl hledět.
Druhý den přijal od královny nemocnou dceru, která o tom nic nevěděla, neboť tiše spala. Jaromil ji vzal lehounce do náručí a donesl ji do zahrady; tam ji položil do trávy. Nyní vytáhl z kapsy mušli, a když ji rozloupl, vyndal velkou, krásnou perlu. Srdce mu strachem tlouklo, když ji na zem hodil. Chvilku zůstala perla v trávě ležet, ale pak se pomalu tratila, až konečně zmizela. Tu vyhrkne na tom místě pramen, vysoko se vzpíná a v oblouku tisícerých perel na trávu padá - ale není to již tráva, je to hlubina jediné velké mušle, do kteréž pěnivým hukotem perly padají. Tu vyplyne z stříbropěnných proudů bledá paní, vlny s divou radostí okolo ní se shluknou a líbají sněhové její rámě. Slunce barví duhovitě padající proud, který všecky své perly sype královně k nohám a mokré její kadeře krášlí. - Jaromil poznal v bledé paní královnu vil a dárkyni mušle; i přistoupil blíže k ní a pravil: „Tys byla milostná a řeklas mi, kdybych pomoci tvé jedenkráte potřeboval, bych tebe perlou, kterous mi dala, zavolal; nyní přišel čas, ne pro mě, ale pro tuto ubohou; má se prý v stříbrném potoce koupat, by nabyla čistoty těla. Vyplň tedy slib svůj a pomoz jí."
„Nuže," odpověděla víla, „podej mně sem princeznu." Jaromil vzal Boleslavu a položil ji do vody. Víla ji vzala a do svého pěnivého lože pod perlový splav s ní zmizela. Ruce maje sepjaté, tělo k vodě nakloněné stál Jaromil a neodvratně se díval do kotliny, brzo-li víla s Boleslavou vyplyne. Netrvalo to dlouho a bledá víla se opět zjevila s překrásnou pannou. Jaromil pln radosti přistoupí ke kraji mušlové kotliny a na vlnách se přihoupá královna k němu, pannu mu do náručí vloží a praví: „Zde máš svou nevěstu; buď zdráv, o mně však pomlč až do smrti."
Jaromil chtěl dobré víle děkovat, ta se však po těch slovech ztratila a po krásném vodopádu nezůstalo jiné památky než tisíce krůpějí, jimiž bujné vlny zelený trávník pokropily. Snad by to byl Jaromil všecko měl za pouhý sen, kdyby nebyl Boleslavu tak krásně změněnou v rukou držel. Ještě spala, a protož ji položil zase tiše na trávu a běžel do zámku pro křeslo a pro jídlo, které mu pro ni měli do pokoje uchystat. Když se s tím vrátil, probudila se princezna, a cítíc se neduhu zproštěna, nedala si tuze sloužit, ale pojavši ruku Jaromilovu pobízela ho k procházce. Ochotně ji vodil po zahradě, kde jako děcko po jeho boku poskakovala a laskavá slova poslouchala, jimiž ji těšil a brzké uzdravení přisliboval.
Tak ušel první den. S jakou radostí Jaromil druhý den vstával, snadno si můžeme pomyslit, neboť měl jistou naději, že uzdraví dívku, která mu počínala být nade všecko drahou. Druhého dne tedy časně ráno, když ještě spala, snesl ji opět Jaromil do zahrady, vytáhl lahvičku a s mnohem větší důvěrou ji otevřel. Sotvaže stříbrnou zátku odňal, promění se lahvička v ohnivou kouli, která tisíc a tisíc jisker kolem dokola hází; plameny modrojasné, červené a žluté z ní vypryskují a co skvoucí fábory v krásných paprscích se proplétají. Již se počíná planoucí koule rychleji a rychleji točit a Jaromil spatří v ní dívku, která mu lahvičku dala. I přistoupí k ní blíže a praví: „Nehněvej se, že jsem tvého daru tak brzy použil; hleď, zde ta ubohá je slepá a může prý jen živým ohněm nabýt zraku; vzpomněl jsem si hned na tebe a doufal, že jí pomůžeš."
Přívětivě se usmála dívka na jeho prosbu a prstíčkem mu zahrozíc, vyskočila z koule, sklouzla po paprscích ke spící Boleslavě, zlehka se k ní naklonila a růžově průhledným prstem dotkla se očí dívčiných. Ta náhle prozřela; ale ani hořící panny, ani ohnivé koule již nespatřila. Dvě však z těch tisíců jisker zůstaly v Boleslaviných černých očích a roznítily plamen v Jaromilovu srdci. Udivena, plna radosti vyskočila Boleslava a první pohled padl na Jaromila; jednu ruku položila na ústa, jako by mu ukázat chtěla, že by mu ráda slovy děkovala, kdyby mohla mluvit, druhou vzala jeho ruku a chtěla ji líbat.
„Nikoli, krásná panno," řekl Jaromil, rychle ruku odtáhnuv, „já toho nezasluhuji; jsem dosti odměněn pohledem na tvou andělskou tvář. Nyní jen pojď, abych ti ukázal zahradu, kde uvidíš, jak vyrostly stromky, které jsi jako děcko se starým Boršem sázela." S libým úsměvem poslouchala ho Boleslava a procházela se s ním po zahradě. Tu klekla k růži, vroucně ji líbala a její kráse se obdivovala; tu zůstala stát u rybníka a koukala se na malé zlatoušky, tam zase sedla pod košatou jabloň a Jaromil jí trhal a házel do klína chutná jablka.
Tak jim ušel druhý den. Večer šla Boleslava do svých pokojů a on zůstal v zahradě. Nemohl však usnout; neustále měl obraz sličné princezny na mysli. „Ach! co mi to platno, že ji miluji, ona přece mou nikdy nebude; ovšem že král řekl, kdo ji uzdraví, tomu že dá, co bude žádat, třeba ji samu; ale kdo ví, zdrží-li slovo?" Takové myšlenky trápily zamilovaného Jaromila. O strom podepřen tu stál a díval se do oken, kde milenka odpočívala, a počal zpívat. Zvučně, vábně rozléhala se jeho píseň po zahradě, zaznívala nahoru do oken a přilákala Boleslavu k pěvci. Ukázala mu, že nechce být v zámku a že raději zůstane v zahradě. Ze všech stromů a keřů sebral tedy Jaromil vonné lupení, aby milence ustlal měkké lože pod kvetoucí jabloní. Když ulehla, přikryli ji větérkové růžovým květem z jabloně, slavík ji ukolébal a láska ji střežila. Sladce usnula.
„Teď," pomyslil si Jaromil, „zavolám ještě Narcisku. Boleslava spí, jsem tedy jist, že ji neuhlédne." Slavík umlkl, větérkové ulehli, měsíc se schoval, jen hvězdy na temnošerém nebi se třepotaly. Jaromil popošel trochu dále od Boleslavy, vyndal pecku, rozloupl ji a jádro z ní hodil na zem. Tu se osvětlí jasnou růžovou září tmavý háj, a na místě, kam jádro padlo, vypučí ze země zelená ratolest, výše a výše roste, a před Jaromilem tu stojí strom plný květů, na jehož vršku spatří krásnou Narcisku. Na každém listu, v každém květu se houpají zlatovlasí bůžkové, všichni potichu mezi sebou šepotají, větérkové se budí, hájem vanou a líbají jejich růžové tvářinky.
„Co ode mne žádáš?" ptala se jemným hláskem Nar-ciska Jaromila, který tu stál v němém úžasu.
„Ó, tys předobrá, Narcisko," řekl Jaromil, „a jistě mé prosby neoslyšíš. Hleď, to krásné děvče, co zde spí, je němé, a dříve nepromluví, dokud nesní jablko z mluvícího stromu; smiluj se a uzdrav ji!"
Na prosbu Jaromilovu utrhla Narciska ze stromu poupě, dechla naň jednou, ono se rozvilo, dechla podruhé, květ opadal, dechla potřetí, a již držela v ruce jablko tak pěkné, jako by je vymaloval. To pak pustila ze stromu dolů a řekla: „Zde máš žádané jablko, uzdrav jím svou milenku; o nás však, chceš-li v štěstí setrvat, do smrti nemluv." Po těch slovech rozlévalo se po háji čarovné jasno, takže Jaromil, nemoha patřit do růžového plamene, musel si zakrýt oči. Tu slyší v dáli libý zpěv, poslouchá, odkryje oči - ale ani záře, ani stromu více nevidí; vždy jemněji, vždy toužebněji zaznívá zpěv, až konečně jako poslední tón harfy dozní. Je zase ticho; jen vání větru šumí zahradou, budí zesnulá kvítka a šeptá jim báji o čarovném stromu.
Jaromil, maje kouzelné jablko v ruce, sedí nedaleko Boleslavy, láskou a nadějí opojen. Tu padne lístek na podřimujícího slavíčka, ten zvedne hlavinku a počne klokotným hlasem zpívat, až Boleslavu probudí. Jaromil, přistoupiv blíže k procitlé panně, pravil: „Ten čas, co jsi spala, nalezl jsem nejkrásnější jablko z celé zahrady." A podávaje Boleslavě jablko pravil, aby je snědla. „Je to snad poslední chvíle," pravil smutně, „kterou spolu trávíme, neboť uzdravená sličná princezna nebude více smět se sprostým zahradníkem tak důvěrně zacházet jako dříve."
Vtom Boleslava vykřikla a přetrhla jeho další řeč. „Co se to se mnou stalo? Já mohu mluvit; ó, jistě, tys mě tím divotvorným jablkem uzdravil! Jaromile, dobrodinče můj, jak se tobě odměním? Tys právě nyní takovou myšlenku projevil, která mne bolela. Co si o mně myslíš? Aneb se snad můžeš domnívat, že by můj otec byl tak nespravedlivý a tobě se za tu nesplatitelnou službu tak špatně odměnil?" Tak mluvila rozčilená princezna, držíc za obě ruce Jaromila.
„Mohu prý za tvé zdraví žádat celé království, řekl tvůj otec, ale já nežádám jeho pokladů; to, co by mě učinilo na věky šťastným, toho požádat nemohu."
„A co by to bylo?" ptala se tiše Boleslava a krev jí polila tváře, neboť tušila jeho odpověď.
„Tebe, krásná panno, bych si od krále vyžádal a nic jiného bych na světě nechtěl."
Její odpověď přehlučela píseň slavíkova, ale Jaromil to tiché „ano" přece zaslechl.
Pobyli ještě blahou chvíli v zahradě, až pak Boleslava odešla do zámku. Jaromil zůstal v zahradě a položil se na to místo, kde milenka spala. Skrývaje tvář do vonných listů, opakoval si každé slovo, co s ní mluvil, a v tom milém přemýšlení usnul.
Tu se mu zdálo, že stojí v nádherné velké síni, dopolou samými věnci z nejkrásnějších květin ozdobené, ale odpolou nebylo nic vidět pro samou mlhu, která jako růžová záclona byla po síni rozprostřena. Najednou se ale vyjasnila a on spatřil zlatý trůn, na kterémž seděla panna neobyčejné krásy, drahým šatem přioděná. I přikročí blíže a pozná v ní Boleslavu, která mu kyne, aby se vedle ní posadil. Tu se na jedné straně rozstoupí zeď a mezi čtyřmi zlatými oblouky je vidět čarokrásnou zahradu, kde v prostředku stojí slonový zámek. Jako u vidění hledí Boleslava do ní, ale Jaromil ji brzy poznal. Byla to ta sama, v níž mu deset let tak rychle uprchlo. Tu se vyhrne ze zámku množství bůžat s věnci a kvítím, v čele kráčí Narciska a vedle ní nesou dvě víly na hedvábných polštářích dvě koruny. Všichni se blíží k trůnu, kde sedí milenci, a při libém zpěvu je věnčí kvítím. Narciska bere první korunu z růží a lilií, blíží se k Boleslave, a na černé kadeře ji kladouc praví: „Lépe než zlatá sluší tobě koruna z těchto kvítků, jsouť obraz tvé duše. Dej pozor, by nikdy neuvadly." Nato přikročí druhé bůže a podává Narcisce korunu zlatou. Tu kladouc na hlavu Jaromilovi, řekne jemu: „Nyní jsi, Jaromile, králem; zůstaň však dobrého srdce a spravedlivé vůle, často sobě připomeň slova, kteráž jsem tobě ve slonovém zámku při posledním rozchodu řekla, pak budeš šťastný." Po těch slovech mu vdechla políbení na čelo, a on se probudil. Myslil ale, že pořád ještě sní, když viděl svou královnu před sebou stát.
„Jsem tu již chvíli," řekla Boleslava, „a čekám, až se probudíš, abychom šli k rodičům."
Žádné komentáře
 
Obsah na Svět pohádek